Když se Apatík ráno probudil, šel si nejdříve vyčistit svoje zoubky. Vzal do tlapky pastu a jako malý hrášek vymáčkl trošku na kartáček. Začal si čistit každý zoubek zvlášť, aby byl hezky čistý a lesklý.
Když v tom? Něco se přihodilo, jeden zoubek nechtěl být na svém místě a začal se houpat ze strany na stranu, jako když se Apatík houpe ve své oblíbené houpací síti. Snažil se, aby se zoubek moc nevrtěl, a tak se Apatík houpal pokaždé na jinou stranu než zoubek.
“Maminko?” Volal Apatík na maminku. “Něco se přihodilo s mým zoubkem, vůbec nechce držet na svém místě a stále se houpe tam a zase zpátky, a já vůbec nevím proč.”
Maminka vzala do tlapky velkou lupu, kterou měl tatínek položenou hned vedle novin, aby se mu lépe četly a koukla s ní Apatíkovi do pusinky na ten jeho malinkatý zoubek. “Jéééé,” zavolala maminka radostí. “Už vykukuje pod ním nový, malinkatý zoubek.”
“Jakože teď budu mít v pusince ještě víc zoubků? Vždyť jich tam bude moc a bude se mi špatně jíst a budu vypadat jako pan Sarkodík,” řekl Apatík s vykulenýma očičkama. Maminka se na Apatíka usmála a řekla mu: “Ten zoubek, který se ti stále vrtí v pusince a nechce být na svém místě, brzy vypadne, aby mohl udělat místo novému zoubku, který vyroste a bude stejně tak velký jako první, mléčný zoubek.”
“A nebude zoubku smutno? Když nebude mezi ostatními zoubky?” Ptal se maminky Apatík přemýšlivě. “Nemusíš se bát, že by se vypadený zoubek cítil sám. O vypadené zoubky se totiž stará víla Dinozubka. Bydlí v jednom zoubku velkém jako támhle ta sopka, co vidíš v dáli a pokaždé, když nějakému malému dinu zoubek vypadne, její zvoneček, který má pověšený hned u postýlky začne zvonit, aby ohlásil příchod nového zoubku.”
“Týjo, takže si víla Dinozubka přijde i pro můj zoubek?” Ptal se s nadšením Apatík. “Určitě ano, ale až ti zoubek vypadne, schovej si ho pod polštář, aby ho víla mohla najít.”
Apatík celý den přemýšlel, jak zoubku pomoct, aby vypadl co nejdřív a mohla si tak pro něj víla Dinozubka brzy přijít. Určitě už na něj čeká, pomyslel si Apatík. No jo, jenže jak to udělat? Mám nápad, Apatík našel u maminky doma v šitíčku provázek a uvázal ho kolem zoubku a začal za něj tahat, ale nebylo to vůbec příjemné. To se mi nelíbí, a dal provázek stranou. Třeba když zoubek poprosím, tak sám vypadne, napadlo Apatíka a hned zkoušel zoubek poprosit.
Děkuji ti zoubku, za to, že jsi mi pomáhal.
Okusoval jsi větvičky a já se o tebe hezky staral.
Pod tebou se však klube další zoubek nový.
Čeká až bude mít svoje místečko domečkový.
Nemusíš se bát, že by jsi byl sám.
Víla Dinozubka se o tebe hezky postará.
Ale zoubek, jako by Apatíka vůbec neposlouchal, stále se tam houpal dál.
“Chjoo”, povzdechl si Apatík. Ten zoubek tam snad už zůstane napořád.
No, tak když se zoubku nechce zatím ven, tak si půjdu aspoň dát nějakou svačinku, už mi kuňká v bříšku. Apatík našel jeden moc vysoký strom, na kterém byly velmi tvrdé větvičky, když se do jedné větvičky s chutí zakousl, najednou zoubek udělal hop a byl venku. Apatík ho držel v tlapce a celý si ho prohlížel.
Apatík utíkal hned za maminkou, aby jí ho mohl ukázat. “Koukej mami,” řekl hrdě a otevřel tlapičku, ve které se schovával malý zoubek.
“Jééé, ty máš zoubek, už se asi rozhodl, že půjde za vílou Dinozubkou,” usmívala se maminka a pohladila Apatíka po hlavičce.
Večer Apatík ještě zoubek pořádně vyčistil a vyleštil, aby se víle Dinozubce líbil a schoval si ho pod polštářek. A čekal, až si pro něj víla přijde. Ale byl tak moc unavený, že během chvilky usnul a vzbudil se až ráno.
Ráno ještě skoro se slepenýma očičkama oddělal polštář, aby se podíval, jestli si pro něj víla Dinozubka přišla. Zoubek byl pryč a místo něj byla položená malinkatá dřevěná dino figurka se vzkazem:
Děkuji ti Apatíku za zoubek krásný,
dám si ho do vitrínky mezi zoubky ostatní.
Daruji ti tuto figurku malou,
aby ti dělala radost velikou.
Víla Dinozubka.
