Ráno se Apatík probudil do sluníčkového dne. “uháááá”, protáhl si tlapky a šel za maminkou a tatínkem na snídani. “Dneska je velký den, Apatíku,” usmála se na Apatíka maminka.
“Jaký velký den?” Ptal se zvědavě Apatík a chvíli přemýšlel. “Má snad dneska svátek tatínek?” Koukl do kalendáře, ale tatínek svátek neměl. “Nebo má narozeniny babička Brontička? Néé babička má až příští měsíc,” kroutil hlavou Apatík. Jak přemýšlel, tak přemýšlel, nic ho nenapadlo.
“Maminko, jaký velký den máš namysli?” Ptal se přemýšlivě Apatík. “Dneska jdeme Apatíku poprvé do školičky.”
“A proč do školičky? A co tam budu dělat? A jak dlouho tam budu? A budeš tam se mnou?” Najednou měl Apatík v hlavě moc myšlenek a otázek, na které se chtěl maminky zeptat.
Otázek bylo tak moc, že si je maminka najednou ani všechny nezapamatovala.
“Která otázka by tě Apatíku zajímala jako první?” Ptala se se zájmem maminka.
“No chtěl bych se tě maminko zeptat, proč mám jít do té školičky?” Maminka se na Apatíka podívala: “Pamatuješ si Apatíku, když jsi byl úplně malinkatý a chodil jsi se mnou občas do jeskyňové budovy pro takové pomalované papírky? Moc se ti tehdy líbily.”
“To už si nepamatuji,” řekl trochu odměřeně Apatík.
Maminka pokračovala dál. “Za nějaký čas budu pro ty pomalované papírky chodit každý den, a aby jsi nebyl doma sám a nebylo ti tam smutno, přihlásila jsem tě do školičky, kde je spoustu zábavy.”
Mezitím maminka teple oblékla Apatíka a do batůžku mu dala papučky a společně se vydali na cestu.
Po cestě se Apatík ptal zvědavě dál. “A maminko, když je tam taková zábava, tak co se v té školičce dělá? Ve školičce se hrají různé hry, chodí se na procházky, kreslí se, skáče, mají tam takové velké nafukovací balonky, se kterými můžeš házet. Každý den je tam jiný a zábavný.”
“To zní docela dobře,” začal se usmívat Apatík. “A maminko, budu tam úplně sám, nebo si tam se mnou někdo bude hrát?”
“Bude tam spoustu jiných malých dinosaurů, se kterými si můžeš hrát a třeba si tam najdeš kamaráda, na kterého se pak budeš každý den těšit,” usmívala se maminka.
Než to maminka dořekla, stáli před budou, na které bylo velkými písmeny napsáno: “ŠKOLIČKA.”
Apatík si prohlížel velkou budovu a málem si nevšiml obrovského hřiště, které stálo hned vedle. Byly na něm snad všechny venkovní hry. Od skluzavek, různých lezeckých lan až do korun stromů, po bludiště, tunýlky, mostečky, po kterých se dalo přecházet, houpaček a velkého pískoviště. “Maminko, vykřikl Apatík s otevřenou pusou, vidíš to co já? Vidíš to obrovské hřiště? To se mi moc líbí. Komu asi patří?” Ptal se Apatík maminky.
Maminka se chvíli dívala na hřiště. “Podívej se Apatíku, u hřiště je školička, myslím, že to hřiště patří přímo k ní.”
“A ve školičce se na hřiště chodí hrát?” Ptal se maminky s nadšením Apatík. “Určitě ano,” odpověděla Apatíkovi maminka.
“No tak to už se na školičku moc těším.” Apatík chytil maminku za tlapku a vedl ji přímo dovnitř budovy. Přišli do velké šatny, ve které byly skříňky a na každé skříňce byl nějaký obrázek. Apatík si prohlížel každou skříňku s obrázkem zvlášť až se zastavil u jedné a zavolal: “Maminko, tenhle obrázek se mi moc líbí. Chtěl bych tuto skříňku.” Ale maminka viděla, že jsou u skříňky botičky a pověšená bundička. “Nejspíš si tuto skříňku oblíbil i někdo jiný, podívej.”
“No tak joo, zkusím si vybrat nějakou jinou,” povzdechl trochu Apatík.
“Jéé tahle skříňka se mi moc líbí,” zastavil se Apatík u jiné skříňky. Byla na ní malinkatá myška. “Obrázek vypadá jako můj kamarád Morgatík a nejsou u ní žádné botičky ani bundička. “Maminko, mohl bych si prosím vzít tuto skříňku?”
“Myslím že ano,” usmála se maminka a pověsila Apatíkovi bundičku a dolů do poličky dala botičky.
“Ještě nezapomenout obout papučky,” volala maminka na Apatíka.
Apatík se vrátil zpátky. “Já sám maminko,” řekl hrdě a nazul si papučky.
Apatík chytl maminku za tlapku a společně šli k velkým dveřím, tam už na ně čekala paní dinočitelka. “Ahoj Apatíku,” pozdravila paní dinočitelka a usmála se na Apatíka. Ale Apatík se trochu zastyděl a schoval se za maminku.
“Tady se bát nemusíš.”
“Podívej” a otevřela dveře dokořán. Apatík uviděl obrovskou místnost, kde byly malinkaté stolečky s barevnými židličkami. Na stropě byla pověšená světýlka v barvě duhy od červené, oranžové, žluté po zelenou, modrou a fialovou. V zadní místnosti byla různá hopsadla, míče a hlavně spoustu hraček, se kterými si hráli ostatní malinkatí dinosauři.
Jedna dinosauří holčička uviděla Apatíka jak stojí ve dveřích a šla se za ním podívat. “Jak se jmenuješ?” Zeptala se zvědavě. “Jmenuji se Apatík,” řekl trochu stydlivě. “Já se jmenuji Almička.” Podala Apatíkovi tlapku a vedla ho za ostaními diny. “Tady v naší sluníčkové třídě se ti bude líbit. Jsou tu hodné paní dinočitelky, na svačinku dostáváme samé dobroty, počkej až je ochutnáš, třeba lístečkový salát, ten je fakt nejlepší. No a pak je tu spoustu hraček, se kterými si můžeš hrát a nebo můžeš jít vyzkoušet naši hopsa místnost.” Apatík se začal usmívat a přestal se stydlínkovat.
Jak uviděl hopsa místnost, úplně se rozzářil a hned ji utíkal vyzkoušet. Málem z toho nadšení úplně zapomněl na maminku, která stále stála ve dveřích a koukala se na Apatíka. “Jééé, maminka, málem jsem na ni zapomněl,” rozběhl se za maminkou a dal ji velkou pusu a zamával. “Tak já si jdu zase hrát” a běžel zpátky za ostatními diny. Maminka byla moc ráda, že se Apatíkovi první den ve školičce líbilo.
