Když se Apatík ráno probudil, z pod polšářku vytáhl mušličku, kterou si tam večer dal, aby se mu zdály krásné sny. Vzal ji do tlapky a přiložil k oušku, “ššššš,ššššš”, ozvalo se. Stále v ní byl slyšet oceán.
Apatík si nazul papučky a šel se nasnídat za maminkou a tatínkem. V kuchyni visel velký kamenný kalendář. Apatík si všiml, že na dni, který byl právě dnes bylo velké srdíčko. Apatík chvíli přemýšlel, co srdíčko na kalendáři znamená. Vždyť maminka má dneska narozeniny, vzpomněl si.
Vzal si batůžek, do něho si sbalil pár dobrot na cestu a vypravil se hledat ten nejlepší dárek pro maminku, protože jí chtěl udělat velkou radost.
Ale po cestě našel jen samé stromy a kapradiny. Došel do lesa, sedl si na pařez a přemýšlel. “Zkusím mamince vyrobit dárek,” řekl nadšeně. Vzal dva kamínky, kousek provázku, který našel na zemi a zkoušel kamínky svázat k sobě, ale vůbec to nešlo. Kamínky byly moc kluzké a nedržely pohromadě. Kamínky dal stranou a přemýšlel dál. Že bych mamince vytvořil hmyzí domeček? Hmmm, to se asi pro maminku moc nehodí, z takového dárku by měl radost tatínek. “Chjooo,” řekl smutně. Já snad nic nevymyslím.
Najednou se v listí ozvalo šustění a vyběhl z něj Morgatík. Viděl smutného Apatíka. “Pročpak jsi dneska takový smutný, Apatíku?” Zeptal se ho Morgatík. “Maminka má dneska narozeniny, chtěl jsem pro ni vymyslet ten nejlepší dárek, ale vůbec nic mě nenapadá.”
“Chvíli tu počkej, něco mě napadlo,” řekl nadšeně Morgatík a během chviličky se ztratil v křoví. Apatík seděl a koukal na zem, která se zvedala a tvořila malé kopečky. Apatík věděl, že je uvnitř schovaný Morgatík a přemýšlel, co v zemi vymýšlí za dárek. Za chvilku vykoukl ven a v pusince držel malou žížalku. “Dárek pro maminku,” řekl hrdě. Apatík dal oči nahoru. “A co sní maminka bude dělat? No dá si ji třeba na svačinku, je výborná.” Brrrrrrr, otřepal se Apatík. “My ale žížaly nejíme, máme rádi lístečky.”
A tak oba seděli na pařezu a přemýšleli. “Dívej, sluníčko už pomalu začíná zapadat a já stále nemám žádný dárek pro maminku,” řekl smutně Apatík.
“A jaká je vlastně tvoje maminka?” Zeptal se Apatíka Morgatík. Apatík zavřel oči a začal si maminku představovat v myšlenkách.
“Maminka je moc hodná. Když mě něco trápí nebo mám bolístku, obejme mě a dá mi pusinku, aby to trápení rychleji přešlo. Naučila mě spoustu věcí, třeba jak se nebát tmy. Vždy tu pro mě je a i když spolu zrovna nejsme, nosím ji stále při sobě.” A vytáhl kapesníček s uzlíkem, který mu dala maminka.
“A jak maminka vypadá?” Ptal se Morgatík dál. “Maminka je veliká, má dlouhý krk a je celá zelená. Ve vláskách nosí velkou růžovou mašli a voní jako rozkvetlá zahrádka.”
“Mám to, přerušil Apatíka Morgatík. Pojď se mnou, něco ti ukážu. Musíme pospíšit než bude tma.”
Apatík se rozběhl za Morgatíkem, byl zvědavý, kam ho vede. “Už tam budeme, ještě chvíli.” Morgatík běžel tak rychle, že mu Apatík sotva stačil.
“Jme tady.” Apatík celý udýchaný a s vyplazeným jazykem doběhl za Morgatíkem.
“Koukej.” Apatík nemohl uvěřit tomu, co viděl. Stáli na kruhovém místě, které kolem dokola obklopovaly obrovské stromy a uprostřed místa stál strom. Nebyl to ledajaký strom. Na větvích měl barevné květy. Apatík takový strom nikdy předtím neviděl. Znal stromy pouze s jehličím.
Když došli až ke stromu a stáli pod ním, Morgatík položil tlapku na Apatíka a řekl mu: “Zkus zavřít oči. Co cítíš?” Apatík nakrčil čumáček. “Cítím takovou sladkou vůni, jako rozkvetlá zahrádka. Co slyšíš? Slyším, takové příjemné bzučení, je to, jako písnička,” usmíval se Apatík. “A jaká je květina?” Apatík pohladil květinu a řekl: “Květina je hladká a jemná.” Najednou Apatík otevřel oči a viděl krásně růžové listy květiny. “Vždyť to je celá maminka.” Vykřikl radostí.
“A Morgatíku, myslíš, že bych si mohl vzít kytičky pro maminku? Měla by z toho určitě velkou radost. Určitě můžeš,” usmíval se Morgatík.
Apatík začal trhat kytičky. Za chvilku měl krásnou velkou kytici. “Už mám hotovo. Musíme nechat i kytičky na stromě, aby je mohli broučci opylovat a měli dostatek jídla,” řekl Apatík. “A Morgatíku? Jak se vlastně ten strom jmenuje?” Ptal se zvědavě Apatík. “Je to strom Magnolie. Jééé, zní to tak krásně,” usmíval se Apatík.
Apatík s Morgatíkem se rozloučili se stromem Magnolie a mířili směrem k domovu. Přišli na místo, kde bydlel Morgatík. “Morgatíku, moc ti děkuji, že jsi mi pomohl najít ten nejkrásnější dárek pro maminku.” Apatík objal Morgatíka a navzájem si zamávali.
Apatík utíkal domů co nejrychleji mohl, jelikož už byla tma a maminka na něj určitě netrpělivě čekala.
Maminka stála ve dveřích a vyhlížela Apatíka. “Maminko,” objal Apatík maminku. “Přeji ti krásně narozeniny, mám tě moc rád.” A dal mamince velkou pusu a nezapomněl jí dát kytičku. Maminka měla z květiny obrovskou radost.
“Nikdy jsem nic tak krásného a voňavého neviděla,” prohlížela si kytičku maminka. “Kytička se jmenuje Magnolie,” dodal Apatík. “Zajímalo by mě, kde taková kytička asi roste,” ptala se zvědavě maminka. “Na jednom kouzelném místě v lese, ale víc neprozradím, protože je to tajemství,” usmíval se na maminku Apatík.
“Děkuji ti Apatíku za ten nejkrásnější a nejvoňavější dárek pod sluncem,” objala Apatíka maminka a dala mu pusu.
