Večer než šel Apatík spinkat, nachystal s maminkou aktovku, zkontroloval, jestli v ní má všechno. Přezůvky mám, pastelky taky mám a malý dáreček pro paní učitelku mám taky.
Apatík se moc těšil na první školní den, protože věděl, že s ním do třídy bude chodit i jeho kamarád Morgatík.
Brzy ráno maminka probudila Apatíka, aby měli dostatek času a mohli se na ten velký den připravit. Udělali si společně Apatíkovu oblíbenou lístečkovou snídani s teplým kakaem. Oblékli se a nezapomněli vykročit pravou nohou, aby je štěstí doprovázelo po celou dobu.
Cesta do školy netrvala dlouho a zanedlouho oba stáli před velkou kamennou budovou, na které bylo velkými písmeny napsáno: Sluníčková škola
Apatík s maminkou vešli do budovy a hned na ně ze všech stran koukaly šipky. “Copak asi znamenají?” pomyslel si Apatík. A šel se podívat k jedné z nich. Byla na ní napsaná jednička, a bylo tam ještě písmenko, které Apatík nedokázal přečíst.
“Maminko, copak je to za písmenko? Nedokážu to přečíst.” Maminka se na Apatíka usmála: “To je písmenko A. Jééé taky bych chtěl znát písmenka,” řekl Apatík trochu smutně. “Ve škole se naučíš všechna písmenka, tedy celou abecedu,” usmívala se maminka. “Tak to je super, budu znát celou abecedu, takže pak budu umět aji číst, že jo?”
“Jako když mně před spinkáním vyprávíš pohádky,” řekl s nadšením Apatík. “Určitě ano,” usmívala se maminka.
Šipky vedly Apatíka s maminkou přímo do třídy, ve které už čekala paní učitelka a jiní malinkatí žáci. “Jéé tam sedí Morgatík, půjdu si za ním sednout” a utíkal přímo k lavici, ve které seděl Morgatík.
“Ahoj Morgatíku,” pozdravil Apatík. “Rád tě vidím,” pozdravil zase Morgatík. Apatík viděl, že má Morgatík na lavici položené sešity a nějaké pastelky s vodovkami. “Máš moc hezké pastelky,” koukal se Apatík zvědavě. Morgatík se začal smát. “Však ty je máš taky, podívej” a ukázal na sešity, pastelky a vodovky, které ležely u Apatíka. “Ty jsou moje?” zeptal se Apatík. “To jsou dárečky, které jsme dostali od školy, odpověděl Morgatík.”
Než si Apatík všechno stihl prohlédnout, už je vítala paní učitelka. Na tabuli nakreslila sluníčko a napsala velkými písemeny svoje jméno:
paní učitelka Brontičková.
Konec hodiny ohlásila krátká písnička, která se rozezněla po celé třídě.
Malí žáci předali ještě paní učitelce dárečky, které pro ni měli nachystané a paní učitelka všem moc poděkovala.
Děkuji vám milí žáci, za všechny dárečky.
Ráda vám ukážu naši školu.
Kde jsou šatny a kam na obídek budeme chodit všichni spolu.
Všechny maminky, tatínci a malí žáci doprovázeli paní učitelku.
Nejdřív se vypravili do šatny, kde byla spousta skříněk s klíčema. Každý si vybral svoji skříňku, která ho nejvíce zaujala, rovnou si tam schoval papučky na další den a skříňku zase zamkl, aby papučky byly v bezpečí.
“Klíčky si prosím vemte sebou,” volala na všechny paní učitelka.
Už z dálky odněkud něco tak moc krásně vonělo, že Apatík nakrčil čumáček a přemýšlel, odkud to tak krásně voní. Další zastávka byla ve školní restauraci. “Tak to je ta vůně,” usmíval se Apatík.
Maminko, tady se mi moc líbí, je tu několik jídel na výběr, moc hezky voní, a vypadají, jako třeba támhle ten lístečkový salát. “Do školní restaurace bych rád chodil na obídek,” špitl mamince Apatík. Maminka se usmála a Apatíka rovnou přihlásila na obídky. Do packy mu dala takový žetonek. “Až půjdeš na obídek, tak se ti bude hodit, aby paní kuchařky věděly, že jsi to ty a obídek ti mohly dát.”
“Tak to bych asi neměl ztratit ani ty klíče od skříňky,” Apatík držel v ruce obídkový žetonek a klíče od skříňky a kroutil hlavou, je toho moc. “Neboj doma s tím něco vymyslíme,” špitla maminka.
Paní učitelka se se všemi rozloučila a popřála hezký den a už se na všechny zase moc těšila na další den.
Cestou zpátky si Apatík ve škole všiml takového plakátu, na kterém byl nakreslený dino, jak skáče do písku. “Jéé, to by se mi taky líbilo mami, co je to?” Maminka přišla blíž k plakátu, “je tam napsaná napsaná atletika.”
“Mami, mami, tam bych chtěl moc chodit.” A tak ještě maminka přihlásila Apatíka na atletický kroužek.
Když přišli domů, Apatík měl tolik zážitků z toho dne, že si vlastně vůbec nic nepamatoval. A byl z toho takový smutný. Ale maminka se na něj usmála a řekla mu: “A co kdybychom to prošli všechno spolu? Můžeme si u toho klidně povídat.”
“To by se mi moc líbilo,” usmíval se Apatík.
“Mami a co budeme dělat s tímto? Jak se znám, určitě to někde ztratím,” Apatík v tlapce držel žetonek a klíč. “Počkej tady, za chvilku se vrátím.” Maminka přinesla takový dlouhý přívěsek, vzala klíček a žetonek a pověsila to na něj. “Teď už je neztratíš,” usmívala se maminka. “To je super,” řekl Apatík a hned si přívěšek pověsil na sebe.
“Ještě bychom asi neměli zapomenout podepsat všechny ty sešity, učebnice, penály, pastelky a box na svačinku,” řekla přemýšlivě maminka. Apatík donesl tužku a mamince pomáhal. A aby jim podepisování rychleji utíkalo, povídali zážitky z toho dne.
“Jak se ti líbila paní učitelka?” ptala se Apatíka maminka. “Byla usměvavá, určitě je moc hodná,” usmíval se Apatík.
“A jak se ti líbila třída?” pokračovala maminak dál. “Byla barevná, a taková voňavá.”
“Ale maminko, víš co se mi líbilo nejvíce? Ta školní jídelna,” řekl s nadšením Apatík.
Apatík už začal po tom velkém dni pomalu zívat, ještě s maminkou zkontrolovali aktovku na další den a pak už se Apatík vypravil do říše spánku.
