Apatíkovi se ráno vůbec nechtělo vstávat z postýlky. Sluníčko už bylo dávno na obloze a svítilo Apatíkovi přímo na čumáček. Apatíkovi to nevadilo, schoval se pod peřinku a dál spokojeně chrupkal. Za schvilku se ozvalo: “Vstáávej, Apatíku, už je dávno ráno. Sluníčko nám přišlo popřát krásný nový den.” Usmála se na Apatíka maminka.
Apatík zívl a jedním očkem koukl zpod peřinky na maminku. “Ale mně se dneska z postýlky vstávat nechce. Včera jsme s Morgatíkem zažili velké dobrodružství, objevili jsme barevný prales za vysokou horou, víš.” Řekl unaveně Apatík a otočil se na druhou stranu a zavřel očička.
Maminka začala Apatíka hladit po hlavičce. “Máme pro tebe s tatínkem na dnešek vymyšlené překvapení. Ale když se ti dneska z postýlky nechce ven, tak to necháme na jindy.”
“Překvapení?” Řekl nadšeně Apatík a vyskočil hned z postýlky. “Tak to už nejsem unavený.” Rychle se nasnídal, vyčistil si zoubky a čekal, jaké překvapení mají pro něj maminka s tatínkem připravené.
Maminka dala na záda Apatíkovi batůžek se svačinkou. Z komůrky vzala jeden velký pytlík a dala ho k sobě do batůžku. “Ten se nám za chvilku bude hodit,” usmála se maminka. Apatík stále nevěděl, jaké překvapení ho čeká a moc ho zajímalo, co za pytlík dává maminka k sobě do batůžku.
Zanedlouho se vydali všichni tři na cestu. Prošli přes hluboký les. Minuli jednu velkou sopku, která spinkala a sem tam pobublávala, asi se jí zrovna něco zdálo. Až přišli na jednu velkou písečnou pláž odkud byl krásný výhled přímo na moře. Větřík pofukoval a hrál si s mořskými vlnami, které se střídaly. Jednou připlula malinkatá, že sotva vyběhla na břeh a poté velká, “šplouch”, Apatíkovi přímo na tlapky. Ale vůbec mu to nevadilo, bylo to moc příjemné, protože moře bylo krásně teploučké.
Apatík se rozhlížel kolem dokola, ale nikde nic neviděl. A tak trochu smutně řekl: “Maminko a tatínku, co tady budeme dělat? Není tady vůbec žádná zábava.”
Ale tatínek se na Apatíka usmál a řekl mu: “Když budeš chvilku trpělivý, něco uvidíš.”
“No tak jooo,” Apatík souhlasil a sedl si do písku.
Stále se díval na moře a čekal. Najednou něco uviděl v dáli. “Co je to? Vidíte to také? Támhle, koukejte.”
Mělo to dlouhý krk a kolíbalo se to na moři ze strany na stranu a pomalu to plulo k nim. “To je Hesperík,” odpověděla maminka. “Není to dinosaurus jako my, ale patří mezi první vodní ptáky.”
Apatík ho sledoval po celou dobu, co plul k nim. Až byl skoro u nich, tak se zastavil a koukal na Apatíka. Maminka vytáhla z batůžku pytlík, ve kterém měla směs sušených rybiček. Jednu rybičku podala Apatíku. “Zkus mu ji dát.” Apatík chvíli přemýšlel, ale nakonec natáhl tlapku s rybičkou a čekal, jestli si ji Hesperík vezme.
Hesperík vylezl z vody ven na břeh, nejdřív nejistě chodil kolem Apatíka, ale nakonec si opatrně od něj rybičku vzal. “Mňam, ta byla dobrá.” A už se díval po další rybičce. Maminka podala Apatíkovi celý pytlík, aby mohl krmit Hesperíka. To se Apatíkovi moc líbilo. “To je sranda, mami. Lechtá mě tím zobáčkem.”
Apatík si Hesperíka prohlížel od hlavičky až po ocásek. A zvědavě se vyptával.
“Tatínku? A když je Hesperík pták, tak proč k nám nepřiletěl, ale připlul?”
“Protože k létání nemá přizpůsobená křídla. A kdyby chtěl letět, nejspíš by ani nevzlétl.”
“A Maminko? Jak může Hesperík papat rybičky, když má zobáček?”
“Uvnitř zobáčku má malé zoubky, které mu pomáhají k tomu, aby rybičku lépe spapal a nebolelo ho potom bříško.”
“A tatínku? Na ptáčka je Hesperík takový velký, není velký tak jako my, ale oproti ptáčkům z pralesa je několikrát tak větší jako oni.”
“Jeho velikost je vlastně jeho ochrana před ostatními zvířátky, aby byl v bezpečí a nic se mu nestalo.”
“Maminko a viděla jsi jeho velké nohy? Ty má teda fakt obrovský.”
“Silné plovací nohy mu pomáhají k tomu, aby se mu ve vodě hezky a rychle plavalo.”
Když Apatík vyčerpal všechny otázky na maminku a tatínka všiml si, že jeho pytlík s rybičkami byl prázdný. Nezbyla ani jedna. Hesperík koukal na Apatíka a vypadalo to, že by ještě nějakou rybičku chtěl. “Už nic nezbylo, Hesperíku,” ukazoval Apatík prázdný pytlík.
“Ale někdy za tebou zase přijdeme a doneseme ti spoustu sušených rybiček, že ano, mami? Určitě ano, usmívala se maminka.”
Když všichni odcházeli z pláže pryč, Apatík najednou na něco šlápl. Co to jen může být? Pomyslel si. Oddělal tlapku a v písku viděl něco kulatého, vzal to do tlapek a šel to ukázat mamince a tatínkovi. “Podívejte, co jsem našel v písku,” řekl nadšeně Apatík. “Nevím co to je, ale líbí se mi to.” Tatínek to vzal do tlapek a prohlížel si to. “Vypadá to jako mušle,” řekl nejistě tatínek. “Maminko, podívej,” tatínek ukázal mušli mamince. “To je Amonit, mušle, ve které bydlí malinkatý měkkýš.”
“Mami, mami, mohl bych si ji prosím vzít domů?” Ptal se Apatík maminky. Maminka mušli otočila, ale byla prázdná. “Můžeš si ji vzít,” odpověděla maminka. “Vypadá to, že si malé zvířátko našlo nový domeček a tento opustil.”
Maminka Apatíkovi podala zpátky mušli. “Zkus si ji dát k oušku.”
“Jééé, něco v ní slyším, šumí to jako moře. Moc se mi to líbí.”
Apatíkovi se překvapení od maminky a tatínka moc líbilo a měl velkou radost z mušle, kterou našel na pláži a mohl si ji na památku odnést domů.
