Jedno ráno, když se Bohoušek probudil ze spánku, ho něco postudilo. “Kap, kap, kap”. Spadlo ze pár kapek Bohouškovi na čelíčko.
“Jeje, vypadá to, že se obloha rozhodla vypustit malé deštivé mráčky.” Vykoukl ven z domečku a opravdu, venku padal z nebe jarní deštík.
Snad dlouho nebude pršet, pomyslel si Bohoušek, když viděl, že má malinkatou díru ve střeše, ze které mu kapal deštík přímo do postýlky.
Raději se půjdu zeptat pana skokánka do modré studánky, který dokáže určit, jaké bude počasí. “Kvák kvák”, ozvalo se od studánky, když přicházel Bohoušek. “Dobrý den, pane skokánku, mohl bych se vás prosím zeptat, jaké bude tento týden počasí? Bude sluníčko, nebo budou kapat kapky deště?”
“Kvák, kvák, počkej, podívám se.” Skokánek vzal malý klacík a začal se s ním točit pomalu dokola. Nejdřív na sever, tady ne, pak zase na jih, tady taky ne, vzal to i na východ, tady taky nic a nakonec skončil na západě a mám to. Tento týden bude sluníčková obloha. Ale příští týden k nám přijdou velké obláčky, ze kterých bude padat moc kapek. “Kvák kvák”. “Moc vám děkuji, pane skokánku,” řekl Bohoušek.
Když se Bohoušek vrátil zpátky domů, uviděl, že je v jeho střeše díra ještě větší, než byla předtím. Ajeje, s takovou budu mít doma potopu, až přijdou velké mráčky s kapkami. Ale co teď? Přemýšlel a přemýšlel, až ho napadlo, že střechu zkusí opravit než bude pršet.
Doma našel ten největší batůžek a vydal se po okolí hledat materiál, který by mu mohl pomoci zalepit střechu.
V lese našel šišku, to je nápad, dám šišku do dírky a už mi nebude pršet do postýlky. Jenže šiška byla mnohem větší, než Bohoušek, “iiiiiia, iiiiiiia”, zkoušel ji zvednout, ale nešlo to. Tak nic zkusím najít něco jiného.
Kamínek, to je nápad, vzal kamínek do batůžku a utíkal s ním domů. Zkoušel ho dát do dírky, ale kamínek byl zase moc malinký, dírkou proklouzl a spadl Bohouškovi přímo do postýlky. Tak zase nic, ale nevzdám to a zkusím najít materiál, který mi pomůže zalepit střechu.
Vzal si opět batůžek a utíkal s ním do lesa. Najednou na lesní pěšince našel něco, co připomínalo plastelínu, bylo to měkoučké a šlo to krásně tvarovat. Ale plastelína to nebyla, co by to jen mohlo být? Když se podíval dál, uviděl zajíčka, jak za sebou zanechával malinkaté bobečky po cestě. Vždyť to je přece hovínko.
To je nápad, tím aspoň zalepím tu polámanou střechu. A začal po cestě sbírat bobky, jeden, druhý, třetí, čtvrtý, válel je před sebou až z toho měl pěknou kuličku. Po cestě se mu na kuličku ještě nalepilo ze pár lístečků a jehliček. Uf ta je teda pěkně těžká.
Čekala ho ještě dlouhá cesta. Ale jak kuličku doválet až domů? Chvilku si sednu a budu přemýšlet. A tak přemýšlel a přemýšlel. Až najednou. Vždyť mám přece batoh a pořádně velký a dal si kuličku do batůžku. Mnohem lépe se mu šlo zpátky domů a než měsíček vyšel s hvězdičkami na oblohu, už viděl v dálce domeček. Jsem doma.
Druhý den začal s opravou střechy. Vzal kousek kuličky a lepil a lepil kousek po kousku až měl za chvilku opravenou celou střechu. Hotovo.
Za pár dní se na nebi objevily mráčky, bylo jich víc a víc až začalo pršet. “Kap kap kap”.
Ale Bohouškovi to nevadilo, měl opravenou střechu, spokojeně ležel zachumlaný v postýlce a hezky se mu usínalo při tančících kapkách.
