Na jedné malé farmičce bydlelo spoustu zvířátek. Kravičky, kozičky, koníci, slepičky, kohoutek, kačenky, čuníci, pejsek a kočička. Všechna zvířátka spolu kamarádila.
O zvířátka se starali hodní lidé. Maminka, tatínek a děti Maruška a Olík.
Každý rok se zvířátka z farmy těšila na Vánoce, protože to byl čas, kdy od lidí dostávala samé dobroty.
"Podívejte," venku začíná padat sníh, "chro, chro". Řekl jeden čuník. A podívejte, lidé už začínají dávat do oken světýlka, "buuu, buuu", řekla kravička. To vypadá, že tady za chvilku budou Vánoce.
Zvířátka měla pravdu, za pár dní tady byl Štědrý den. Lidé už se chystali na Vánoce. Zdobili si své domečky a zahrady světýlky a nezapomněli ani na zvířátka. V lese zvířátkům do krmelce nosili suché rohlíčky a chleba, jablíčka, mrkvičku, žaludy a kaštany.
A zvířátkům z farmy lidé udělali pelíšky ze slámy a sena, aby jim nebyla zima. Každé zvířátko dostalo nějakou dobrotu do bříška. Zvířátka byla moc spokojená.
Byl tady Štědrý den. Venku se roztrhla obloha se sněhovými vločkami a sypala se jedna vločka za druhou. Za chvilku napadlo spoustu sněhu. To se zvířátkům moc líbilo. Hlavně malým čuníkům, protože rádi poskakovali ve sněhu a honili se na dvorku se slepičkami.
I v domečku bylo veselo, maminka s tatínkem připravovali obídek a vyprávěli si u toho veselé příběhy, když oni byly ještě malé děti a slavily Vánoce a Maruška s Olíkem dávali světýlka do oken a smáli se tomu, jak se čunící venku honili na dvorku se slepičkami.
obrázek Maruška s Olíkem za oknem
"Hotovo," obídek je na stole, zavolala maminka na děti. Na stole byla připravená horká polévka. Děti se však divily, že v polévce neviděly žádné masíčko. "Maminko, maminko, nevidíme žádné masíčko v polévce" volaly děti na maminku. Maminka se však na děti usmála a řekla: "Na Štědrý den se masíčko jí až na večeři, to proto, abyste viděly zlaté prasátko."
"Zlaté prasátko? A to opravdu existuje? A viděl ho už někdo? Děti byly velmi zvídavé a tak se na všechno rodičů vyptávaly."
"Však počkejte, třeba ho uvidíte," řekla dětem maminka.
Po obědě děti seděly za oknem a pozorovaly padající sníh. Do bříška jim vklouzla vánočka a slaďoučké cukroví.
"Myslíš, že to prasátko opravdu existuje?" Zeptala se Maruška Olika. "To nevím, třeba když se budeme pořádně dívat, tak ho uvidíme," řekl Olík.
Mezitím si venku ve sněhu hrála prasátka, slepičky a pejsek s kočičkou. Jedno malé prasátko se nemohlo zastavit a pořád běhalo ve sněhu sem a tam, až doběhlo do garáže, kde měl tatínek schované v poličce barvy. Jednu barvu zapomněl dát do poličky a zůstala na zemi. A prasátko jak bylo rozběhlé tak ne a ne zastavit až nakonec spadlo do barvy. A z růžového čuníka byl najednou zlatý čuník.
Vyběhl zase ven a pobíhal na dvorku.
Když v tom si ho najednou všimla Maruška. "Olíku, podívej, zlaté prasátko. Pojďte se všichni podívat."
Tatínek s maminkou se přiběhli podívat k oknu a viděli za oknem pobíhat malé zlaté prasátko.
"Tak ono asi opravdu existuje," řekl zamyšleně tatínek. A přemýšlel, jak to, že se na jejich dvorku objevilo zlaté prasátko. Pak si ale vzpomněl, že nechal na zemi v garáži ležet zlatou barvu.
Vždyť je to náš čuník Pepík, chtěl říct tatínek ostatním, ale když viděl, jakou mají Maruška s Olíkem ze zlatého čuníka radost, jen se usmál pod vousem a toto malé tajemství o zlatém čuníku si nechal pro sebe.
