Honzík bydlel se svým tatínkem na okraji města v malinkatém bytečku. Vůbec mu to ale nevadilo, protože to doma měli zařízené jako správní kluci. Ve svém pokojíčku měl lezeckou stěnu, několik žíněnek, aby na nich mohl hopsat, spoustu míčů a hlavně bunkr, který mu tatínek vytvořil z krabic. Každý večer, než šel Honzík spinkat, vzal tatínek baterku, schovali se do bunkru a četli si pohádku.
Měl svou oblíbenou hračku dinosaura rexe, kterého bral úplně všude.
Ale ze všeho nejraději se těšil, až pojede s tatínkem k babičce a dědečkovi na vánoční prázdniny, jako každý rok. Babička s dědečkem bydleli vysoko v horách v malinkaté vesničce, kde s nimi bydlelo jen pár sousedů.
Honzík už se nemohl dočkat, a tak každý den v kuchyni, kde měli kalendář, udělal puntík, aby věděl, kolik dní zbývá ještě do odjezdu k babičce a dědečkovi.
Jednoho dne brzy ráno vstal a šel do kuchyně udělat puntík, když v tom viděl, že je to poslední puntík, ten den, měli jet s tatínkem na prázdniny k babičce a dědečkovi.
“Táto, vstávej,” volal na něj Honzík. Dneska se jede k babičce a dědečkovi, jupíííí.
“A máš všechno zabalené ve svém kufříku?” Zeptal se Honzíka tatínek.
A tak to šel Honzík všechno zkontrolovat.
“Tričko mám, tepláky mám, teplou bundu mám, ponožky mám, čepici, rukavice a šálu mám taky, kartáček na zuby a pastu taky. Mám všechno,” hlásil tatínkovi Honzík.
Tatínek se však usmál na Honzíka, a opravdu jsi Honzíku na nic nezapomněl? A co tvého dinosaura rexe? Na toho jsem málem zapomněl, odpověděl Honzík a utíkal pro něj na postýlku, kde ho nechal ležet.
Když už měli všechno zabalené, vyrazili na vlakové nádraží. Honzík měl moc rád vlaky, a proto pokaždé k babičce a dědečkovi jezdili vlakem.
Cesta utíkala pomalu, ale to jim vůbec nevadilo, Honzík se díval z okna, jak koleje mizely někde v dáli a poslouchal “huuuuu, huuuuu”, pokaždé, když vlak vjel do tunelu. Cesta se klikatila, zastavili v různých malých vesničkách a pomalu začali stoupat výš a výš. Krajinka se měnila a na travičce a střechách domů byl vidět začínající sníh.
“Ještě jednu zastávku a budeme na místě,” řekl Honzíkovi tatínek. Na vlakové zastávce už na ně čekala babička s dědečkem. Všichni se objali. Moc rádi vás zase vidíme. “Tak pojďte, jedeme k nám domů, napekla jsem vaše oblíbené perníčky a postavila konvici na čaj,” řekla babička.
U babičky a dědečka na Honzíka čekal krásný pokojíček. Večer si Honzík vyčistil zoubky, oblékl pyžamko a tatínek mu přečetl pohádku.
Ráno, když se Honzík probudil, nemohl uvěřit tomu, co viděl, za oknem bylo spoustu sněhu, přes noc napadlo tak moc, že pomalu nešly otevřít ani okna. U snídaně Honzíkovi řekl dědeček: “Mám pro tebe Honzíku dneska velké překvapení, pojď se mnou.” Vylezli spolu na starou půdu, kde byly různé staré věci, vytáhl krabici a v ní byly zabalené brusle. “Brusle, dědečku to jsou ty nejkrásnější brusle, jaké jsem viděl, moc děkuji. Půjdeme je dneska vyzkoušet?” Zeptal se Honzíka dědeček. Ale než to stačil dědeček doříct, Honzík už byl oblečený a nachystaný.
Honzík, tatínek a dědeček se společně vypravili k rybníku. Bylo tam spoustu dětí, tatínků a dědečků. Všichni hráli hokej. “Pojďte za námi.” Volali ostatní. Honzík neváhal, obul si brusle, vzal hokejku a už svištěl na led. Celé odpoledne si společně všichni moc užili.
Druhý den u snídaně měla zase babička pro Honzíka překvapení. Vytáhla kuchyňskou zástěru s dinosaurem a k tomu kuchařskou čepici. “Jé, babičko, my budeme dneska spolu péct, a co?” Zeptal se zvědavě Honzík. Babička odkryla těsto, které odpočívalo pod utěrkou. Upečeme společně vánočku. Vánočku? “Tu jsem nikdy nepekl,” řekl zamyšleně Honzík.
To vůbec nevadí, společně to zvládneme. Nejdřív si rozdělíme těsto na pět dílků.
Vezmeme si první tři dílky a zapleteme je jako copánek. Vezmeme si další dva dílky, zapleteme je a položíme na ty ostatní tři. A je to. Babička do hrníčku dala vajíčka a Honzík je metličkou rozšlehal a potřel s nimi vánočku. “A co bys chtěl dát nahoru, Honzíku?” Zeptala se babička. Mně by se líbily lupínky mandlí, ty mám moc rád. Honzík mandličkami posypal vánočku.
Za chvilku už vůně vánočky poletovala celým domem.
Honzík měl z toho velkou radost, že se naučil zase něco nového.
A byl tady štědrý den. Ráno babička nachystala vánočku a k ní i horké kakao a poslala Honzíka, tatínka a dědečka do vedlejší vesnice pro kapra.
Když se vraceli zpátky, ucítili z domečku vůni. To vypadá, že babička uvařila zelňačku. Moc se na ní těšili, protože babiččina polévka chutnala nejlépe a příjemně jim zahřála bříška.
Odpoledne šli všichni společně do lesa a zvířátkům donesli do krmelce spoustu dobrot.
Den rychle utekl a byl tady večer. Honzík s tatínkem nachystali vánoční ubrus, talíře a příbory. Dědeček donesl dříví a zatopil v krbu a babička nachystala večeři.
U večeře si všichni vykládali, smáli se a povídali různé vánoční příběhy.
“Cink, cink”, zazvonil zvoneček, co by to jen mohlo být? Zeptal se zvědavě tatínek. “To byl tady určitě ježíšek,” odpověděl Honzík a běžel se podívat ke stromečku.
U stromečku stála velká krabice s červenou mašlí. Když v tom z ničeho nic začala krabice poskakovat chvíli na jednu stranu a potom na druhou stranu, sem tam bylo slyšet nějaké kuňkání. Ale kdo to je v té krabici schovaný? Pomyslel si Honzík, ale než krabici stačil otevřít, vyskočilo na něj malé štěňátko a přímo do náruče. “Jee ty jsi krásný pejsek, a jaké máš jméno?” Ptal se ho Honzík. Ale pejsek na něj koukal a vrtěl ocáskem, budu ti říkat Rex, stejně jako mé oblíbené hračce.
Honzík měl velkou radost, že pod stromečkem na něj čekalo štěňátko. Pejska si totiž moc přál. A tak se z Honzíka a Rexe stala nerozlučná dvojka, na kterou čekalo nové dobrodružství.
