“Vstávej”. Volala maminka na Milánka a hladila ho po hlavičce. Je čas jít na dobroty do lesa, venku klepe jaro na dveře a stromy začínají kvést. Cítíš, jak to venku všechno krásně voní? Milánek nakrčil čumáček a ucítil čerstvou voňavou travičku, obalené větvičky lístečky. Vyskočil hned z pelíšku a šel se podívat ven.
Sluníčko už vykukovalo za mráčkem, ale bylo vidět, že je ještě ozývané a chvilku mu potrvá, než vykoukne pořádně na obloze.
Maminka s Milánkem vyrazili společně do lesa na dobroty. "Podívej, mami, Vidíš to? Co je to za kytičku?" To je bledule. Vypadá jako zvoneček.
Mami, a co mě to studí pod kopýtky? to je rosa. Milánek se čumáčkem dotkl jednoho lístečku a kapky rosy se po něm rozutekly jako korálky.
Mami, a co to tady tak bzučí, slyšíš to taky? To jsou lesní včelky, které se právě probudily ze zimního spánku a létají ven z úlu, aby nasbíraly sladky nektar a mohly z něj vyrobit med.
Milánek se stále maminky na něco po cestě ptal, všechno ho tak moc zajímalo a byl rád, když mu maminka na všechno, co ho zajímalo, odpověděla.
Došli spolu na jednu mýtinu v lese, kde si nasbírali do košíčku různé bylinky a travičku. Po cestě zpátky se Milánek s maminkou šel napít průzračné vody do studánky. Když se do ní podíval, najednou si všiml, že nemá parohy. Maminko, kde mám parohy? Asi jsem je někde ztratil po cestě, ale nevím kde, možná to bylo u dubu, nebo pod stromem kde bydlí paní veverková? Ať přemýšlel jak přemýšlel nemohl si vzpomenout, kde to bylo.
Maminka se však na Milánka usmála a řekla mu: "Milánku, parůžky jsi po cestě ztratil proto, aby ti mohly narůst zase nové. Každý rok ti narostou nové a budeš je mít větší a větší." Milánek se zaradoval a těšil se, až mu parůžky zase vyrostou.
Sluníčko na obloze už nebylo ozývané, ale mělo spoustu energie. Každý večer než šlo spinkat, rozehnalo na obloze červánkové beránky, aby se trochu před spinkáním proběhly.
Milánek měl svoje parůžky zase zpět a maminka měla pravdu, opravdu byly větší než ty, které měl předtím. S maminkou stále chodili každý den do lesa na dobroty a večer, když se setmělo, leželi společně v travičce a pozorovali hvězdičky na obloze. Mami, vidíš to taky? Padá hvězdička, něco si můžeš přát Milánku. Třeba se to vyplní. Milánek zavřel oči a něco si přál.
Léto pomalu končilo a lístečky v lese se začaly zbarvovat do krásných barev. Jeden lísteček byl žlutý, druhý zelený, třetí oranžový, čtvrtý hnědý a poslední byl červený. Sluníčko se schovávalo na obloze a začalo si načechrávat na zimu peřinku z obláčků. Větřík začal poletovat a s ním spadly i poslední lístečky ze stromů.
Začala zima. Přišly první mrazíky a z oblohy se začaly spouštět první vločky, vypadaly jako hvězdičky. Jedna zrovna přistála na Milánkově čumáčku. Mami ta je krásná, ale taky pěkně studená. "Brrrrr". Otřepal se Milánek.
Venku už příroda spinkala pod bílou peřinkou. Všude byl klid a bylo slyšet jen křupání sněhu pod kopýtky zvířátek. "Je čas jít na dobroty, které jsme dostaly od hodných lidí. Na jaké dobroty?" Zeptal se Milánek. Přece na ty, které jsou pro nás schované v krmelci.
Milánek s maminkou se u krmelce potkali i s ostatními zvířátky, která přišla taky na dobroty. Čekala na ně hostina v podobě kaštanů, žaludů, jablíček, mrkviček i řepy. "Mami, podívej, co je to? To je sůl, ochutnej, tu potřebujeme, aby nás nebolelo bříško, když si dáme dobroty."
Za chvilku tady byly Vánoce, a další jaro, léto, podzim a zima. Roční období se postupně střídalo a Milánek rostl a rostl až byl z něho velký a silný jelen.
Jedna zima přišla o něco dříve, než byla zvířátka zvyklá a stalo se to, že si zvířátka nestihla nasbírat dobroty na zimu.
Z oblohy se roztrhalo hodně mráčků a sypala se jedna vločka za druhou. Sněžilo několik dní. Až byl celý les pokrytý bílou peřinou. Všechny dobroty se schovaly pod sníh. A zvířátka byla raději schovaná v domečcích a nikomu se v té vánici nechtělo ven
Jen Milánkovi to počasí vůbec nevadilo. Stále chodil do stejného krmelce, jako když byl malý s maminkou. Byla to jeho taková vánoční tradice.
Když přišel ke krmelci, uviděl, že jsou v něm dobroty, ale nikde žádné jiné zvířátko neviděl. Pokaždý se totiž u krmelce potkalo více zvířátek. To je zvláštní, pomyslel si. A vydal se podívat, kde by našel nějaké zvířátko. Díval se všude, ale žádné zvířátko nenašel. Najednou uviděl, že všechna zvířátka mají zasněžené domečky. Asi jsou všichni schovaní před tou vánicí, ale to si určitě zvířátka nestihla nasbírat dobroty na zimu, pomyslel si Milánek. A tak začal přemýšlet, jak by zvířátkům mohl pomoci.
A jak tak přemýšlel, vánice pomalu ustala a za chvíli už proletěla sem tam jedna vločka. Mám nápad, zavolal radostí Milánek.
Běžel zpátky ke krmelci a chtěl vzít všechny ty dobroty, které tam dali hodní lidé. No jo, ale sám je všechny nezvládnu vzít. Jak bych je jen mohl, a mám to a navázal si všechny dobroty na svá paroží, po cestě ke zvířátkům ještě nasbíral dobroty na poli a v lese. A každou dobrotu dal zvířátku před domeček. Paní veverková a srnečková dostaly žaludy. Pan divočák dostal žaludy a kukuřici. Pan zajíček dostal řepu a mrkvičku. Pan medvídek dostal výhonky rostlinek. Pan muflon zase řepu, jablíčko a mrkvičku. Myška obilí. A ptáčkům do domečku na stromě nasypal kukuřici, obilí, pšenici, ječmen a oves.
Ale žádné zvířátko si pro dobrotu nepřišlo. Začal tedy zdobit jeden vysoký stromeček, nad hlavou zrovna vyšly hvězdičky a začal zpívat písničku.
Tichá noc, magickou má moc.
Hvězdičky krásně svítí, stromeček zdobí lesní ozdoby. Vůně se line celým lesem. Dobroty před domečkem pro vás zvířátka jsou nachystané.
A jak tak zpíval písničku, postupně viděl, jak se začaly otevírat dvířka a zvířátka vyšla ze svých domečků. Takové krásné překvapení na Štědrý večer, zaradovala se zvířátka.
Zvířátka Milánkovi poděkovala za dobroty a nakonec se z toho stala krásná nová vánoční tradice. Jelínek každý rok nosil na Štědrý večer zvířátkům dobroty. A všude se tradovalo po lese, že Milánek je symbol vznešenosti, hrdosti a laskavosti.
