Uprostřed listnatého lesíku, kde ze země koukaly skály, měl podzemní domeček, vlastně to byl takový podzemní hrad, jezeveček Dominiček. Bydlel tu sám, a proto mu jiná zvířátka říkala, že je poustevníček. Byl však velmi kamarádský a mezi zvířátky měl spoustu přátel.
Ve svém podzemním domečku měl velmi rád pořádek. Žádný nepořádek byste u něho doma nenašli. Každý den, chodil pro dobroty do lesa.
Jednoho dne, když se vrátil ze své výpravy pro bylinky, našel doma spoustu nepořádku. Na zemi byl pohozený zbytek řepy, od komůrky byly otevřené dveře a snězených spoustu dobrot, na postýlce byla na jedné straně peřinka, polštářek byl na druhé straně. Bylo vidět, že si tam po dobrotách někdo šel dát odpolední hajánek. Ale kdo to udělal? Dominiček se rozzlobil. Kdo mi doma udělal takový nepořádek? Víte, oni mají jezevci moc rádi pořádek. A tak to všechno uklidil, třeba už to znovu nikdo neudělá.
Ale jéje. Druhý den, když šel znovu do lesa, tentokrát na návštěvu k zajíčkovi, se vrátil a zase doma našel nepořádek. Pohozená židlička, okousané bylinky a v chodbičce měl na zemi otištěné tlapky. Tak to teda neee. Řekl rozzlobeně Dominiček.
Další den se schoval pod postýlku a čekal, jaký nečekaný host přijde na návštěvu. "Chřoup, chřoup," bylo jen slyšet v komůrce. Ale kdo to je? A hele, malinký lišák. Lišák se otočil a uviděl naproti němu stát zvířátko, které připomínalo malého méďu. Mělo šedohnědý kožíšek, hlavičku bílou a na očičkách černé proužky, které připomínaly brýle. "A kdo jsi ty?" Zeptal se lišák. "Jsem jezevec Dominiček."
Když se tak díval Dominiček na lišáka, který měl zrovna pusinku od borůvek, přestal se zlobit, bylo vidět, že je opravdu ještě maličký a neví, co je nepořádek. Napadlo ho však, že by ho ty dovednosti mohl naučit.
Společně se vydali objevovat nová dobrodružství. Dominiček učil malého lišáka nalévat vodu do hrnečku, kterou pokaždé nechtěně vylil. Vzal si však lísteček a zkoušel ji utřít.
Dominiček bral lišáka do podzemních chodbiček, kde stavěl další a další nové tunýlky. Lišák mu pomáhal a sbíral kamínky do malého kyblíčku, to ho moc bavilo. Díval se na Dominička, jak předními tlapkami proráží novou cestičku a zadními tlapkami vyhazuje kamínky pryč, aby v chodbičkách byl pořádek a čisto.
Postupně spolu stavěli další a další patra, až nakonec měli postavených pět pater. To už byl velký domeček. Domeček měl dvoje dvířka, které nechávali otevřené, aby větřík mohl foukat tam a zpátky.
Chodili společně na dobroty do lesa, kde sbírali borůvky, ostružiny a maliny. Lišák moc rád ochutnával, a tak někdy místo v košíčku, borůvka skončila u lišáka v bříšku. Mňam, ale jak byla sladká.
Na pole chodili pro červenou řepu a mrkvičku.
A na louce, pokud si zrovna lišák nehrál s barevnými motýlky na hoňku, nebo neoňufával pampelišky a sedmikrásky, sbírali společně bylinky. Lišák měl vždycky velkou radost, když našel bylinku a mohl ji dát do košíčku.
K včelkám chodili na návštěvu, a pokaždé si od nich odnesli sladký med.
Všechny dobroty doma pečlivě schovali do komůrky, aby měli zásoby na zimu. Až bude příroda spinkat.
Když se spolu pustili do vaření, lišák chtěl stále pomáhat. Míchat vařečkou, dělat placky, poklízet mističku do poličky. Všechno si potřeboval oťapkat. Jenže jak byl maličký, neviděl pořádně na stůl, a tak Dominička napadlo, že lišákovi vyrobí malou stoličku, aby mu to šlo lépe. A to byla velká radost, kterou měl lišák.
Jednoho dne, když byla obloha plná černých mráčků a z nebe padaly kapky na zem, se Dominiček s lišákem rozhodli, že si nasuší dobroty na zimu. V komůrce našli mrkvičku, řepu a borůvky. Z ovoce vykrájeli různé tvary, navlékli je na stéblo trávy a pověsili zpátky do komůrky.
Co teď? "Mohli bychom si uvařit čajík," odpověděl lišák. Vzal hrníček a vyběhl ven pro vodu. Venku na dešti se mu tak zalíbilo, že skákal, hopkal s žabičkou v kalužích a s žížalkami hrál na schovávanou. Když se vrátil, byl celý od bláta, od tlapiček až po kožíšek. A než Dominiček stačil něco lišákovi říct, šup a byl v postýlce. Byl z toho velkého dobrodružství tak unavený, že chtěl jít spinkat, ale jak byl celý špinavý, na peřince a na polštářku byly všude otištěné tlapičky. "No lišáku?" A co večerní koupačka? “Koupačka? Co to je? To já neznám.”
Dominiček napustil do dřevěné vaničky vodu, dal do ní levanduli a heřmánek, aby se lišákovi hezky spinkalo. A aby si mohl hrát, vyrobil mu dřevěnou kačenku. Lišák byl za chvilku krásně čistý a měl voňavý kožíšek. Ještě zoubky. Na kartáček mu dal pastu ze smrkových výhonků, ta krásně voněla. A šup do čisté peřinky. "Ještě prosím pohádku na spinkání." Volal na Dominička lišák.
Každý den spolu zažívali nová a nová dobrodružství a stali se z nich velcí kamarádi. Lišák rostl, za chvilku už nepotřeboval stoličku, protože viděl na stoleček. Vodu nevyléval. Pro dobroty chodil sám, večerní koupačku zvládal s přehledem. Za chvilku už Dominiček neměl lišáka co učit. “Děkuji ti Dominičku, že jsi mi pomohl naučit všechny ty dovednosti, abych je zvládl sám.”
