Jednoho dne se Apatík probudil do krásného dne, obloha byla celá pokrytá sluníčkem a po mráčku nebyla ani stopa. Jen Apatík se probudil celý smutný a mrzutý.
Když šel Apatík s maminkou pro čerstvou snídani, maminka si všimla, že je s Apatíkem něco v nepořádku. “Pročpak jsi dneska takový smutný?” Zeptala se maminka Apatíka.
Apatík odpověděl mamince: “Víš maminko, přál bych si mít kamaráda, se kterým bych si mohl hrát a se kterým by byla sranda. S tebou si taky moc rád hraji a je s tebou sranda, ale už jsem zase o kousek větší a rád bych si hrál i s někým jiným.”
Maminka se na Apatíka usmála a řekla mu: “Zkus zavřít očička a v myšlenkách si můžeš představovat, jakého by sis přál kamaráda a jak by třeba mohl vypadat. A nezapomeň fouknout a poslat své přání, aby se ti mohlo vyplnit.”
Apatík foukl, a poslal své přání vysoko do korun stromů a ještě dál. Třeba mé přání doletí k mému novému kamarádovi, začal se usmívat Apatík.
“A maminko? kdy se mé přání vyplní? Někdy to chvíli trvá, než tvé přání doletí na to pravé místo,” odpověděla Apatíkovi maminka. “Podívej na větřík, po kterém si přání poslal, chvíli letí doprava a pak zase doleva. Ale věřím, že to nebude trvat dlouho a tvůj nový kamarád se objeví.”
Apatík si moc rád chodil hrát na jedno místo v lese, o kterém věděl pouze Apatík a nikdo jiný. Měl tam postavený bunkr z větviček ze stromů a kapradin a uvnitř bunkru měl schovaná dřevěná autíčka a kamínkové kostky, které mu vyrobil tatínek.
Rád stavěl z klacíků, kamínků a lístečků domečky pro malá hmyzí zvířátka a někdy jen tak ležel v trávě a pozoroval na obloze plující mráčky, které vypadaly jako dinosauři.
Zrovna když se chystal stavět další domeček pro hmyzí zvířátka, tak ho někdo vyrušil. Ale kdo by to jen mohl být? Pomyslel si Apatík a otočil se směrem, odkud se zvuk ozýval. Viděl dlouhý ocásek, který lezl z vysoké trávy ven.
Apatík znejistěl a začal se trochu bát, po chvíli ale sebral veškerou odvahu a opatrně se zeptal: “Halooo? Kdo je tam?” Chvíli bylo ticho a nakonec z trávy vylezlo malinkaté zvířátko.
Apatík se zvířátkem stáli naproti sobě a chvíli na sebe oba koukali. Ale zakrátko se Apatík zvířátka zeptal: “Jak se jmenuješ? Jmenuji se Morgatík a bydlím tady v lese. A jak se jmenuješ ty?” Zeptal se zase Morgatík. “Jmenuji se Apatík a chodím si do lesa hrát a bydlím s maminkou a tatínkem u velkého jezera.”
Ale Apatík byl velmi zvědavý a začal se Morgatíka ptát dál. “Takové zvířátko jako jsi ty, jsem ještě neviděl. Znám jen malé a velké dinosaury. Ty jsi také dinosaurus?” Zeptal se Apatík Morgatíka. “Nejsem dinosaurus. Jsem Morganucodon a vypadám podobně jako myška. Mám rád malé broučky, přes den většinou spinkám ukrytý, abych byl v bezpečí a v noci rád zažívám lesní dobrodružství.”
“A ty se tmy nebojíš? Zeptal se Apatík. “Já se ze začátku tmy moc bál, ale maminka mě naučila, jak se jí nebát.”
“Nebojím,” odpověděl Morgatík. “Podívej jaké mám velké oči. Ty mi pomáhají k tomu, abych se v noci po lese lépe orientoval a viděl na cestu.”
Morgatík si prohlížel Apatíka, který byl oproti němu mnohonásobně větší a zeptal se ho: “A ty jsi dinosaurus? Zatím jsem totiž žádného neviděl, na toto místo jen tak někdo nechodí.”
“Ano jsem, dinosaurus Apatosaurus. Mám dlouhý krk, který mně pomáhá k tomu, abych mohl dosáhnout na větvičky stromů, které mám moc rád a jsou vysoko. A dlouhý ocas využívám k tomu, abych mohl udržet rovnováhu a nespadnul jsem.”
Najednou zavolali oba dohromady: “A chtěl bys být můj kamarád?” Začali se smát, protože měli velkou radost. Oba si totiž moc přáli kamaráda, se kterým by si mohli hrát a se kterým by byla sranda.
Blížil se pomalu večer a Apatík se rozloučil s Morgatíkem. Zítra si za tebou přijdu hrát. Zamávali si a Apatík utíkal domů za maminkou a tatínkem. Doma Apatík mamince vykládal o novém kamarádovi, kterého si našel v lese. Měl z toho dne tolik zážitků a byl tak moc unavený, že během chviličky usnul a zdály se mu krásné sny o nových dobrodružstvích s Morgatíkem.
