Liduška bydlela v jednom lese nedaleko luk a potůčků. Neměla žádné přátelé, zvířátka se Lidušce často vyhýbala, protože nikdo nevěděl, co je za zvířátko.
Liška však byla kamarádská a přála si mít vedle sebe kamaráda, se kterým by si mohla hrát a vymýšlet různé lumpárny. Když uviděla na lesní pěšince stopy od zvířátka, vždycky se jej snažila vystopovat, někdy se jí to nepodařilo, a když náhodou zvířátko vypátrala, tak před ní uteklo.
Často sedávala na skále, kde se vyhřívala. K potůčku se chodila napít průzračné vody a občas ji vítr zavál na pole, kde jen tak seděla a odpočívala.
Jednou, když zrovna seděla na poli, uslyšela opodál nějaké zvuky. “Chřoup, chřoup.” Nastražila ouška a poslouchala, odkud se zvuky ozývají. Uviděla malé zvířátko, které zrovna ze země vyhrabávalo obilí a pochutnávalo si na něm. “Jéé, to je přece myška.” Zaradovala se a hned utíkala za ní. Jenže jak ji myška uviděla, hned se před ní schovala za kamínek.
“Mě se bát nemusíš, já ti neublížím,” řekla liška myšce. Myška se chvíli rozmýšlela a nakonec vylezla.
Dívala se na lišku a zeptala se jí: “Kdo jsi?”
“Takové zvířátko jsem teda ještě neviděla.”
“No liška přece.” Odpověděla Liduška. “Ale lišky vypadají jinak, mají přece rezavý kožíšek, bílé bříško a černé tlapky.”
“A ty máš jinou barvu, spodní část kožíšku máš celou černou.”
“Lišky mohou mít i jinou barvu, to jsi nevěděla?” Myška si začala Lidušku znovu prohlížet, vykulila oči a řekla: “Ty jsi asi fakt liška.”
“Tak to raději peláším pryč, protože jsem slyšela, že lišky si rády pochutnávají na myškách.”
“Ale já myšky nejím, mám ráda ovoce.”
“A můžu ti důvěřovat?” Přece se o vás liškách ví, že jste vychytralé.
“To se o nás píše v pohádkách a různých pověstech, ale ve skutečnosti jsme kamarádské.”
A tak se daly společně do řeči. Liška vyprávěla myšce, jak by chtěla mít kamarády, ale že se jí všechna zvířátka bojí, ráda by se s nimi rozdělala o dobroty, hrála si s nimi a vymýšlela lumpárny, ale všechna zvířátka, když ji uvidí, tak hned před ní utečou.
Myška se chvíli zamyslela a povídá: “Možná je to tím, že neví, že jsi liška, protože máš jiné zbarvení.”
“Ale víš co, já se s tebou budu kamarádit.”
Liška měla velkou radost a hned se s myškou seznámila. “Jmenuji se liška Liduška.”
“A mně říkají myška polňačka.”
“A víš co, protože máš takovou tmavou barvu kožíšku jako uhlí, budu ti říkat Liduška uhlířka.”
Lidušce se tento název zalíbil. A měla radost, že má kamarádku, se kterou si může hrát.
Pustily se spolu do objevování. Liška vzala myšku k ní domů do nory. Bydlela kousek od jednoho potůčku. “Tééda, ty to máš tady velké,” řekla myška. Tolik chodbiček a ten vystlaný pelíšek, to v domečku býváš asi většinu času.”
“Ani néé, v domečku jsem pouze, když venku prší, jinak jsem stále venku.”
Myška zase ukazovala Lidušce, jaký má domeček, ale Liduška byla moc velká na to, aby se vešla k myšce do domečku a tak pouze jedním očkem nakoukla k myšce domů. Myška měla doma malinkou postýlku a komůrku na dobroty.
Společně si hrály na schovávanou v lese. Myška se uměla perfektně schovat a někdy Lidušce trvalo celé hodiny, než myšku našla. Myška to měla mnohem jednodušší při hledání, když se Liduška schovala, pokaždé jí někde koukal ocásek za stromem nebo za skálou. “Ťuk, ťuk" na strom, zase jsem tě našla Liduško, teď hledáš zase ty.”
Jiný den společně vyrazily na louku, kde rostly třešně a švestky. “Podívej myško na ty krásně červené třešně, ty budou určitě moc sladké, ale jak si je nasbíráme?”
A než se Liduška stačila rozhlédnout, myška už byla nahoře ve stromě a házela Lidušce dolů na zem třešně.
“Jak ses dostala na strom?” Divila se liška.
“Myšky umí perfektně lézt po stromech, přece.” Odpověděla myška.
Myška nasbírala ještě několik švestek a všechny dobroty si odnesly k lišce domů a udělaly si malou hostinu, mňam ta byla sladká.
Jiný den si hrály v lese na honěnou, když v tom řekla liška: “Cítíš tu vůni myško?”
“To jsou přece maliny a borůvky,” řekla myška.
“Dívej, tam je jich plný keř.”
Ale jak je posbíráme? Když je kolem tolik trní.
“Jééé, ty letíš,” řekla myška Lidušce. Liška se rozběhla, a protože uměla skákat daleko, stačilo ze pár skoků a v letu posbírala maliny a borůvky.
“To jsem o vás liškách nevěděla, že jste takové výborné skokanky,” řekla myška Lidušce.
Všechny dobroty si odnesly k myšce domů a myška je schovala do komůrky.
Každý den spolu zažívaly nová a nová dobrodružství, staly se z nich velké kamarádky, které si důvěřovaly. Myška věděla, že je Liduška opravdu hodná a nemusí se jí bát.
A protože myška věděla, že Liduška zanedlouho bude mít narozeniny, domluvila se zvířátky, že jí udělají oslavu narozenin. Všechno společně v lese připravili a každé zvířátko přineslo nějakou dobrotu, upekli Lidušce dort ze švestek, malin a borůvek. Zvířátka se schovala za keře, stromy a lístečky a čekala na Lidušku.
Za chvilku už přišla myška s Liduškou do lesa, kde byla schovaná zvířátka, když v tom se ozvalo: "překvapení."
Všechna zvířátka vykoukla: "Přejeme ti krásné narozeniny." A donesla Lidušce dort se svíčkami. "Něco si přej". Liduška zavřela oči a sfoukla všechny svíčky na dortu.
Liduška měla obrovskou radost, že jí zvířátka nachystala oslavu k narozeninám a všem moc poděkovala.
Společně ochutnali dort, vykládali si příběhy a Liduška poznala nové lesní přátelé, které si Lidušku velmi oblíbili.
