Malý rysík Míša bydlel se svou maminkou v malinkém jeskyním domečku. Měli tam malý pelíšek, ve kterém každý den spinkali. Maminka Míšovi četla pohádky na dobrou noc. Společně si chodili hrát do lesa, ve kterém bylo spoustu buků, smrků, jedliček a doubků.
Míša měl moc rád, když mu maminka vyprávěla příběhy.
Jednou mu vyprávěla příběh o rysovi, který měl světlý kožíšek. Bydlel daleko v horách, všude byl sníh a měl tam spoustu kamarádů.
Míšovi se příběh moc líbil a přál si mít také spoustu kamarádů, protože v lese, kde bydleli s maminkou žádní jiní rysové nebyli.
“Maminko, taky bych chtěl jít na výpravu do hor, a najít si tam kamarády.” Řekl Míša.
Maminka se na něho usmála a řekla mu: “Až trošku povyrosteš, můžeš se vypravit za dobrodružstvím.”
Jak čas plynul, Míša byl větší a větší, všechny dovednosti, co ho naučila maminka už zvládl sám. Stal se z něho velký rys, který měl svalnaté tělíčko, hustý rezavo-žlutý kožíšek s puntíky, na uších měl štětičky, to proto, aby lépe slyšel a zrak měl ostrý, proto mu jiná zvířátka říkala, že je ostrovid.
Rozloučil se s maminkou a vydal se na to jeho velké dobrodružství.
Po cestě potkával různá zvířátka. Nad hlavou mu skákaly veverky, které zrovna hledaly dobroty. Sojka dávala pozor a ohlašovala příchod nových lesních zvířátek. Sova si zrovna dávala odpolední hajánek na větvích.
Užovka si to svištěla po lesní cestě k nejbližší tůňce. Sluníčko svítilo a na obloze nebyl ani jediný mráček.
Když si Míša potřeboval odpočinout a hledal místečko ve stínu, najednou uslyšel ze křoví takové mlaskání. Kdo je to?
Koukl za roh a uviděl méďu, který měl zrovna celou tlapku od medu a pochutnával si na něm.
Po chvíli spolu začali kamarádit. Méďa se ptal Míše, kam má namířeno. “Chtěl bych jít na sever, kde je zima, ta mi dělá moc dobře, příroda je pokrytá bílou peřinkou a je tam spoustu jiných rysů.”
“Nechceš se přidat?” Zeptal se Míša medvídka.
“Moc rád.” Řekl méďa. “A aby nám cesta rychleji utíkala, zazpíváme si spolu písničku.”
“Míša s medvídkem se na cestu vydali,
spoustu dobrot na cestu si vzali.
Do hor za dobrodružstvím už běží,
třeba se po cestě někdo další objeví.
Kde zima je veliká
a pod sněhovou peřinkou všechno spinká.
Aby jim cesta rychleji utíkala,
písničku si zpívají, do kroku přidají,
a třeba někoho dalšího po cestě potkají.”
Písničku si broukali, cesta jim rychle utíkala a příroda se začala jemně klikatit, byly vidět kopečky. Po cestě potkávali jiná zvířátka, než dole v údolí. V lese slyšeli “ťuk ťuk” na stromy, to byl určitě datel. Za stromem uviděli lišku, která jim mávala na pozdrav a u jednoho rybníka seděl ledňáček a povídal si s žabičkou.
Blížil se pomalu večer a Míša s méďou začali hledat něco dobrého k jídlu. Na obloze svítil kulatý měsíček s hvězdičkami, a některá zvířátka už dávno spinkala. Ale některým zvířátkům se spinkat nechtělo.
Najednou Míša s médou uviděli zvířátko, které sedělo na jednom kopci. Ale kdo to je? Bylo slyšet jen "hauuuu hauuuu". Vždyť to je přece vlk. A tak si s vlkem začali povídat. Vlk byl zvědavý a ptal se zvířátek, kam mají namířeno.
Daleko na sever, kde příroda je pokrytá bílou peřinkou a jsou tam ostatní rysové a jiná zvířátka. "Nechceš se přidat na výpravu s námi?" Zeptal se méďa.
"Moc rád." Řekl vlk. A aby nám cesta rychleji utíkala, pojďme si společně zazpívat písničku.
"Míša s medvídkem a vlkem se na cestu vydali,
spoustu dobrot na cestu si vzali.
Do hor za dobrodružstvím už běží,
třeba se po cestě někdo další objeví.
Kde zima je veliká
a pod sněhovou peřinkou všechno spinká.
Aby jim cesta rychleji utíkala,
písničku si zpívají, do kroku přidají,
a třeba někoho dalšího po cestě potkají."
Všichni tři stoupali výš a výš, až kolem byly samé skály. Byly tak vysoké, že se jich dotýkaly sluneční paprsky. Sluníčko svítilo, na obloze byl sem tam vidět mráček, když v tom, někdo nad nimi proletěl rychlostí jako vítr. Ale kdo je to?
"Dívejte," zavolal Míša, to je přece orel. A tak se po chvíli i s orlem skamarádili. "Nechceš se přidat s námi, na naši výpravu do hor?" Zeptala se zvířátka. "Ano a moc rád," řekl orel. A aby nám cesta rychleji utíkala, pojďme si společně zazpívat písničku.
"Míša s medvídkem, vlkem a orlem se na cestu vydali,
spoustu dobrot na cestu si vzali.
Do hor za dobrodružstvím už běží,
třeba se po cestě někdo další objeví.
Kde zima je veliká
a pod sněhovou peřinkou všechno spinká.
Aby jim cesta rychleji utíkala,
písničku si zpívají, do kroku přidají,
a třeba někoho dalšího po cestě potkají."
Za chvilku už stromy začínaly být nižší a vypadaly jinak než dole v údolí. Větřík jim na cestu pofukoval a sluníčko se už pomalu začalo schovávat za mráčky.
"Dívejte," zavolal medvídek, první vločka. A jaký má tvar, vypadá jako hvězdička. Každá je tak krásná a přitom jiná.
Vločky se sypaly z mráčků, jako by někdo načechrával peřinku. Bylo jich víc a víc. Až se zvířátkům začalo v té bílé peřince jít hůř a hůř.
Ale co teď? Dál pokračovat nemůže, sněhu je tolik, že to nejde.
"Mám nápad," vyrobíme si sněžnice ze dřeva, řekl Míša. Společně si vyrobili krásné sněžnice, s nimi to půjde určitě rychleji.
Za chvilku už se klouzali na sněhu, takové srandy u toho bylo. Když už to vypadalo, že budou v cíli a u konce velkého dobrodružství, najednou bylo slyšet "křup křup".
Ajeeeje, Míšovi se polámaly sněžnice. Ale co teď? Jiné dřevo tady nikde nevidím. Zvířátka si sedla a začala přemýšlet, jak vyrobit nové sněžnice.
"Chvilku tu počkejte," zavolal na ně z výšky orel, "podívám se po okolí, třeba najdu jiné dřevo na sněžnice."
Za chvíli byl zpět. Volal na ně radostí: "To mi neuvěříte, co jsem právě viděl." "Představte si, že jsem viděl v dálce jiné rysy, které používají své tlapky jako sněžnice."
"Opravdu?" Divil se Míša. "Netušil jsem, že máme takové schopnosti." Jedna tlapka, druhá tlapka, třetí a čtvrtá a jedééém.
"Podívejte," hory a jak jsou vysoké. Všude je sníh a vidím támhle jiné rysy, přesně takové, jak mi vyprávěla maminka příběh o rysech, kteří bydleli v horách.
Jee a tam jsou jiní medvídci a támhle zase vlci a orli.
Všichni se skamarádili. A víte co? Pojďme si ještě zazpívat písničku.
"Míša s medvídkem, vlkem a orlem se na cestu vydali.
Hledat dobrodružství a nové kamarády.
Po cestě potkali i jiná zvířátka, která byla pestrá, barevná a příroda se celou dobu měnila.
Teď v cíli jsou, nové kamarády si našli a společně si všichni zazpívali.
Bude jim v horách moc hezky, vždyť tam taky všichni patří."
