Jednou do jehličnatého lesa vítr foukl malinkaté semínko. To se schovalo pod zem a čekalo, čekalo několik dní, týdnů. Až se na obloze vytvořilo několik mráčků, ze kterých začalo pršet. To se semínku moc líbilo, protože mohlo růst. Rostlo a rostlo až se z něho stal malý stromeček jménem Jakoubek.
Jakoubek měl kolem sebe hodně kamarádů, byl velmi zvědavý o všem a o všech chtěl všechno vědět. A tak třeba věděl, že jeho kamarádka veverka má rezavý kožíšek a před zimou běhá po lese a sbírá oříšky, aby měla zásoby na zimu. Jezevec, než je příroda pokrytá bílou peřinkou se pořádně napapá, aby se mohl schovat do své nory a tam spinkat do jara. Mech, který je pod jeho kořeny, je heboučký, měkoučký jako peřinka a svítí zeleně. Na obloze je sluníčko, které hřeje a díky tomu může stromeček růst a mít spoustu energie na hraní se zvířátky. Věděl toho spoustu.
Jednoho dne, když si hrál se zvířátky, si na jeho větvičku sedla sýkorka a zeptala se: “ Jakoubku, proč máš lístečky, místo šišek a jehliček?" Jakoubek se zamyslel a říká sýkorce: “to vlastně vůbec nevím.” A Zajíček na to: “a Jakoubku jakto, že na tvém tělíčku jsou takové kroužky a co vlastně znamenají?" Jakoubek nevěděl odpověď ani jednu otázku, na kterou se ho zvířátka zeptala.
Najednou si uvědomil, že o sobě vlastně vůbec nic neví. Když koukal kolem sebe, viděl všude velké stromy, které byly ale jiné než on. Měly na sobě jehličky a šišky různých tvarů a velikostí. A tak začal být smutný. Tak moc si přál o sobě vědět všechno. Přemýšlel, koho by se mohl zeptat.
Z výšky ho uviděl vítr, jak je smutný, snažil se ho rozveselit, tam ho polechtal v jedné větvičce, tam ho polechtal v druhé větvičce, ale Jakoubek byl stále smutný. Ani nepomáhalo, když se ho snažil rozveselit různými srandovními obličeji. Nakonec mu to nedalo a zeptal se stromečku: “Jakoubku, už tě chvilku pozoruji, pročpak jsi takový smutný?” A tak mu začal Jakoubek vyprávět, jak ví o lesním světě vše. Co papá veverka, kam chodí spinkat jezevec, ale že o sobě vlastně neví vůbec nic a moc by si přál o sobě všechno zjistit, ale že neví jak.
Vítr se zamyslel: “víš co Jakoubku? Chvilku tu počkej, já se vrátím, zkusím ti pomoci."
Zanedlouho byl zpět, už z dálky volal na Jakoubka, že je kousek od něj les, ve kterém jsou stromy stejné jako je on, a že mu rády pomohou. Stačí prý, když zavře oči a bude si v myšlenkách přát co bude chtít, a oni mu na to rády řeknou odpovědi.
Jakoubek se rozzářil, měl takovou radost. Hned zavřel oči a přál si, aby věděl, proč má lístečky místo jehliček a šišek. Co znamenají na jeho tělíčku ty kroužky. Jak bude velký až vyroste a proč jsou kolem něj jiné stromy než on je sám. Taky si přál vědět, proč jeho lístečky každý rok opadají. Měl tolik otázek, snad bude na všechno znát odpověď, pomyslel si. Poslal tedy svá přání a čekal.
Za chvilku už věděl všechny odpovědi. Aha tak už všechno vím. Jsem dub, a žiji ve smíšeném lese, proto jsou tu u nás stromy jiné než jsem já. Jsem listnatý stromeček, proto mám místo šišek a jehliček lístečky a žaludy. Na podzim se mé lístečky zbarví do krásných barev od žluté, oranžové až po červenou, abych si přes zimu mohl odpočinout a nabrat sílu zase na jaro, kdy mi budou růst nové lístečky. A kroužky? to jsou přece letokruhy, každý rok budu mít o jeden kroužek víc, je to proto, abych věděl kolik mám roků. Zaradoval se, už vím o sobě vše, a když mě ještě něco napadne, vím, že když zavřu oči a budu si přát, budu zase znát odpovědi na mé otázky.
Znovu zavřel oči, ale tentokrát v myšlenkách děkoval stromům, že mu poslaly všechny odpovědi na jeho otázky: “děkuji vám stromečkové, že jste mně pomohly, díky vám vím, že nejsem sám, a že tu pro mě pokaždé někdo bude.
Doubek rostl a rostl až na jeho tělíčku nebylo pět, ani deset kroužků, ale třicet. Byl čím dál mohutnější a vyšší, až byl vyšší než ostatní stromy okolo něj. Viděl stromy, které mu pomohly, viděl z výšky celý svět. Ptáčky, zvířátka, borůvky, kapradí, mech, který byl stále heboučký a měkký. Sluníčko ho hřálo ještě víc než předtím.
Ještě jednou zavřel oči: “přeji si, aby všichni věděli, že nejsou sami, že vždy tu pro ně bude někdo, kdo jim dá odpovědi na jejich otázky. Poslal přání, snad se vyplní….
