Ve smrkovém království bydlela jedna moudrá sovička Evička. Měla domeček vysoko ve větvích, ze kterého měla moc hezký výhled. A protože Evička byla velmi moudrá, všechna zvířátka si k ní chodila pro radu.
Jednou přišla paní veverková s malým veverčátkem a potřebovala poradit, která bylinka se nejlépe hodí na kašel. Evička si vzala svou velkou bylinkovou knížku a hned věděla, že na kašel je nejlepší jitrocel a mateřídouška. Evička podala sušený jitrocel a mateřídoušku z komůrky paní veverkové a poradila jí, aby veverčátku uvařila teplý čajík a osladila ho medem. “Určitě se po teplém čajíku veverčátku uleví,” řekla sova. Děkujeme Evičko, poděkovala paní veverková s veverčátkem.
Jindy přiběhli dva myšáci. “Co se stalo?” Zeptala se Evička. Nemůžeme se domluvit mezi sebou. A začali vyprávět. “Chtěl jsem si postavit domeček u tůňky, je tam stín a sluníčkové paprsky svítí na místo až k večeru, šel jsem si pro kamínky a dřívka, že začnu stavět domeček a když jsem se vrátil, na stejném místě začal stavět druhý myšák. A já tam byl přece první. Ne já tam byl první, řekl druhý myšák.” Evička se na oba usmála a řekla jim: "Lesní království je velké pro všechna zvířátka. V lese najdete spoustu tůněk a jiných krásných míst."
V tom se oba myšáci zamysleli a řekli: "Máš pravdu, Evičko." A domluvili se, že místo, kde chtěli stavět oba nechají jinému zvířátku a půjdou si každý najít jiné místo pro stavění domečku.
A tak se u Evičky každý den střídala jiná zvířátka, každé zvířátko trápilo něco jiného, ale pokaždé jim Evička dokázala poradit a pomoci.
Jednou v noci, když se vracela ze svého oblíbeného letu, uslyšela nějaké dupání. Ze křoví vylezl ježek celý zadýchaný a ufuněný. "To mi neuvěříš, co jsem viděl." Řekl Evičce. Když jsem se šel napít ze studánky, najednou se země zaduněla, uslyšel jsem nějaké bručení, podobné tomu, když se méďa probudí ze zimního spánku a má velký hlad a nad hlavou mi proletěl obrovský pták, který na obloze za sebou nechal nebeskou stopu. Vůbec ale nevím co by to mohlo být za ptáka.
Evička vykulila oči a křídlem se podrbkala za ouškem. Nic mě nenapadá, počkej tu chvíli, podívám se do svých knih. Vzala jednu knihu po druhé, ale v jedné byly hvězdy, měsíc, sluníčko a obloha. V druhé knize byla zvířátka. V další knize stromy, byliny a houby a v poslední bylo střídání ročního období.
Ani v jedné knize se však nepsalo o velkém ptákovi, který za sebou zanechává na obloze stopu. Ať přemýšlela jak přemýšlela, nemohla vůbec přijít na to, co je ten pták zač, až se jí z toho zatočila hlava dokola.
"Neznám odpověď na tvou otázku," řekla Evička ježkovi.
Několik dní však Evička nad ježkovou otázkou stále přemýšlela, říkala si, koho by se mohla zeptat. Nakonec ji napadlo, že se vydá do světa, aby toho velkého ptáka se stopou našla. Zabalila si do batůžku několik dobrot a vydala se na cestu.
Vyletěla z lesního království. Řekla si, že poletí na jih, stěhovaví ptáci přece odlétají na jih, tam by se s ním mohla potkat.
Postupně potkávala nová zvířátka, sluníčko hřálo víc a víc, pod sebou viděla domy, auta a věžičky, jedna věž byla obrovská a celá nakřivo. Evička na ni koukala s údivem, divím se, že nespadne, když je tak nakřivo. Dívala se po okolí, ale nikde nic nepřipomínalo létajícího ptáka s nebeskou stopou.
Letěla a letěla až přiletěla do přístavu, kde spinkaly lodě. Všude dokola bylo moře. To je teda pěkně velká studánka, pomyslela si. Takovou jsem ještě neviděla.
Sedla si na jednu střechu domu, když v tom si vedle ní sedl racek. "Dobrý den, pane racku. Mohla bych se vás prosím na něco zeptat?" "Ale jistě." Odpověděl racek. "Hledám obrovského ptáka, který létá na nebi a zanechává za sebou nebeskou stopu. Mohl by to být támhleten?" Racek se podíval směrem, na který ukázala Evička. "To je přece loď," řekl racek a pokračoval dál. "Lodě na obloze nelétají, ale plují po moři. Menší lodě vozí rybáře brzo ráno, když jde sluníčko na oblohu a večer se vrací s nimi zpět s plnou sítí rybiček do přístavu a větší lodě zase převáží auta a jiné věci."
Evička poděkovala rackovi a vydala se zase jiným směrem.
Tentokrát poletím na sever, když jsem toho velkého ptáka nenašla na jihu, na severu ho určitě najdu. Doletěla na sever, všude byl sníh, zima, malé domečky a socha jednoho pána, kterého Evička hned poznala. Toho pána znám, ten píše pohádky pro děti, jednu pohádkovou knížku od něho mám doma.
Sedla si na nádraží a pozorovala odpočívající vlaky. Když v tom si za ní sedla jiná sova, byla celá bílá. "Mohla bych se vás prosím na něco zeptat, paní sovo?"
"Ale jistě," odpověděla druhá sova. "Co je to támhle? Je to létající pták?" A ukázala na stojící vlak, který pomalu odfukoval páru a byl připravený odjet z nádraží do světa. "To není pták," řekla druhá sova. "To je vlak. Ten jezdí po kolejích a vozí rodiče s dětmi na výlety."
Evička poděkovala sově a vydala se hledat dál.
Proletěla různá místa, dostala se do pouště za velbloudy, na Antarktidu za tučňáky, kroužila po celém světě, ale ptáka s velkými křídly, který za sebou zanechává stopu nikde nenašla. Už byla unavená a rozhodla se, že se vrátí zpátky.
Když se blížila pomalu do smrkového království, najednou se země zatřásla a nad hlavou jí něco zabručelo. Něco jako brrrr, brrrrum. Podívala se nad sebe a uviděla velkého ptáka, který za sebou zanechal na obloze velkou nebeskou stopu. To je přece on. To je ten pták, kterého viděl ježek.
A rozhodla se, že poletí za ním. Doletěla na letiště, kde uviděla spoustu takových ptáků. Někteří odpočívali a jiní běželi po ranveji a připravovali se vzlétnout.
Sedla si na budovu, když v tom si vedle ní sedl holub. "Dobrý den, pane holube, mohla bych se vás na něco zeptat prosím?"
"Ale jistě," odpověděl holub. "Ti velcí ptáci, kteří jsou támhle. Co jsou zač?" Zeptala se Evička. "Myslíte letadla?" Usmál se holub. "To je letadlo?" Zeptala se ještě jednou Evička.
Ano, letadla létají na obloze, zanechávají za sebou stopu a vozí lidi po celém světě. Tak to moc děkuji, zaradovala se Evička, když zjistila, že ti velcí ptáci jsou letadla.
Zamávala holubovi a vrátila se zpátky do smrkového království. Ani si neodpočinula a hned letěla za ježkem, který si zrovna uklízel domeček. "Ježku, ježku," volala na něho Evička. "Už vím, kdo jsou ti ptáci s velkými křídly."
"Opravdu?" Zeptal se ježek.
Je to letadlo, létá na obloze jako pták, ale není to pták, vozí lidí po celém světě.
"A jak jsi ho našla?" Zeptal se udiveně ježek. "Proletěla jsem celý svět. Mám spoustu zážitků." Ježek byl moc zvědavý, kde Evička letadlo našla.
"Pojď ke mně domů, určitě jsi unavená, po takové dlouhé cestě." Ježek uvařil Evičce teplý čaj a Evička se dala do vyprávění nových objevených míst a zážitků.
