V jedné travičce na okraji lesa se právě z vajíček vyklubali malí šnečci. Maminka je všechny spočítala, jeden, dva, tři, čtyři, pět a šest malých šnečků. Všimla si však jednoho zakutáleného vajíčka, ze kterého se zatím šneček nevyklubal. "Asi ještě potřebuje trochu času, než vykoukne na svět,” říkala si maminka.
Za pár dní bylo slyšet "křup, křup". Z vajíčka vykouklo jedno tykadlo a za chvilku vykouklo druhé tykadlo. A poslední šneček byl na světě. Díval se kolem sebe a uviděl maminku a jeho sestřičky a bratříčky jak na něho všichni zvědavě koukají.
Když v tom jeden malý šneček zavolal: "Maminko, podívej jak je malinkej a je jiný než my, nemá domeček a jaké bude mít jméno?"
Nejmenší šneček se opravdu vyklubal bez ulity. Maminka se však na něho usmála a řekla: "To nevadí, že ses narodil bez ulity, mám tě stejně ráda, jako tvé sestřicky a bratříčky." A jméno? Chvilku přemýšleli, když jedna sestřička zavolala. "Mně se líbí jméno Radeček."
A tak malému a poslednímu šnečkovi začali říkat Radeček.
Radeček se svými sourozenci rostl a hrál si. Maminka se o všechny starala a pečovala o ně s láskou.
Z Radečka vyrostl velký hlemýžď. Stále mu však chyběl domeček, do kterého by se mohl schovat. Jednou řekl své mamince:
"Maminko, maminko, chtěl bych jít do světa a najít si také domeček, jako mají sestřičky a bratříčkové."
Maminka zabalila do ranečku Radečkovi ze pár lístečků, dala mu velkou pusu a poslala ho do světa.
Radeček se vydal na cestu. Po cestě potkával různá zvířátka, která ho vždycky předběhla. "Cesta neutíká tak rychle, jak jsem si myslel, to bude asi tím, že ostatní zvířátka mají čtyři nohy a já mám jen jednu."
“Ale jelikož jsem trpělivý, cestu nevzdám a budu pokračovat dále.”
Po cestě už zkřoupal všechny lístečky, které mu zabalila maminka na cestu a měl velký hlad a potřeboval si odpočinout. Větřík si zrovna hrál s lístečky a Radeček ucítil vůni sladkých pampelišek. “To je vůně.” Ale odkud to tak krásně voní?
“Jsem ve vysoké trávě a vůbec nic nevidím.” To nevadí, mám přece tykadla, podle kterých se mohu orientovat a pampelišky cítím na dálku lépe, než jiná zvířátka. Zapojím své nejlepší dovednosti. Za chvilku byl z vysoké trávy venku a před sebou uviděl pampeliškovou louku. Byla celá rozkvetlá a květy pampelišek byly žluté jako sluníčko na obloze.
“Chrrr, chrrrr”. Radeček se pustil do jednoho lístečku. Když v tom ho uviděla beruška. Chvilku se na Radečka dívala a začala se smát. “Co to děláš?” Zeptala se ho. “No přece okusují lístečky pampelišek.” Řekl Radeček. “Ale co je to za zvuk.” Zní to jako bys ty lístečky strouhal na struhadle. “To máš nějaké speciální dovednosti?” Zeptala se ho beruška.
Šnečci na jazýčku mají takové mini zoubečky, kterými umíme lístečky nastrouhat, lépe je pak můžeme sníst a nebolí nás bříško.
Beruška se na něho zadívala a zeptala se ho: “A kde máš ulitu.”
“No víš, narodil jsem se bez ulity a teď hledám domeček, do kterého bych se mohl schovat.” Řekl Radeček.
“Ajooo, tak to ti přeji, abys našel domeček, ze kterého budeš mít radost.” Řekla beruška.
Rozloučili se spolu a každý šel svou cestou.
Blížil se pomalu večer, měsíček vyšel s hvězdičkami na oblohu a za Radečkem se odrážela jeho stříbrná stopa. Už byl moc unavený, schoval se pod lísteček maliníku ale nemohl usnout. Byla mu zima, pofukoval větřík, už se nemohl dočkat, až najde domeček, do kterého se bude moc schovat. Brzy ráno vyšlo sluníčko na oblohu a svítilo na Radečka, a vzbudilo ho.
“To se mi vůbec nelíbí, sluníčko moc pálí, raději si dneska budu vybírat cestu ve stínu.” A pokračoval ve své cestě dále.
Díval se na zvířátka, jaké mají domečky. Třeba bych si mohl najít domeček podobný, jako mají jiná zvířátka.
Nad hlavou mu hopsala veverka, která měla domeček vysoko v korunách stromů. “Ten je hezký, ale je moc vysoko.” V jeskyni zase odpočíval méďa. Sice jeskyně byla ve stínu, ale zase byla moc velká. Ježek spinkal schovaný v klubíčku. To se Radečkovi líbilo, protože vlastně žádný domeček nepotřeboval. Zkoušel to také, ale nebylo to vůbec pohodlné, navíc neměl bodlinky jako ježek, které by ho chránily.
Ať se díval, jak se díval, ať zkoušel co zkoušel. Žádný ze zvířátek neměl takový domeček, který by mu vyhovoval, a který by si přál.
Když už si myslel, že žádný domeček nenajde a přemýšlel, že se vrátí zpátky domů, najednou v jednom křoví uviděl něco kulatého. “Ale co to jenom může být?” Vytáhl pořádně svá kukadla a uviděl opuštěnou ulitu. Bylo vidět, že je už dlouho opuštěná. Místy byla popraskaná a špinavá. To ale Radečkovi vůbec nevadilo, rozhodl se, že ji opraví. Ale jak bych ji mohl jen opravit? Chvíli přemýšlel a dostal nápad. Smíchal několik ingrediencí, které v lese našel a aby prasklinky držely, použil sliz jako lepidlo.
“Hotovo.”
Teď jen vyleštit pomocí lístečku. Ještě by to chtělo nějakou barvu, pomyslel si, protože ulita byla taková nevýrazná. Smíchal jahůdku a borůvku a na domeček namaloval kytičky a různé tvary. Teď jen uklidit uvnitř domečku a je to.
Během chvilky už Radeček zkoušel nový domeček. Ale ten byl. Už mu nebyla zima, cítil se bezpečně. Viděl, že když v zimě přijdou velké mrazíky, pořádně zavře dvířka a ani vítr ani sníh se mu do domečku nedostanou.
V létě se zase bude moc schovat do domečku před sluníčkem a nebo před deštěm.
Napadlo ho však, že jsou možná i jiní šnečci, kteří nemají ulitu a hledají domeček. Proto pokaždé, když našel opuštěnou ulitu, opravil a natřel na nějakou veselou barvičku, aby byla v trávě lépe vidět a někomu jinému udělala stejně tak velkou radost jako Radečkovi.
