Světluška Maruška bydlela se svou velkou rodinou v malé vesničce v mokřadech. Někteří by se možná báli vkročit na takové místo, ale světluškám se tady moc líbilo.
Vzájemně si všichni pomáhali a měli se moc rádi. Maruška měla kolem sebe samé přátelé, moc babiček, dědečků, tetiček, strýčků a sourozenců. Ale nejoblíbenější byl dědeček, který bydlel na okraji vesničky a vyprávěl příběhy. Byl velmi starý, moudrý a ostatní světlušky si k němu chodily pro radu a pomoc.
Maruška chodila k dědečkovi každý den a pokaždé se moc těšila na nové příběhy, které jí dědeček bude vyprávět.
Jednoho deštivého dne, kdy se ani světluškám nechtělo ven a byly schované v domečku, se Maruška vydala na návštěvu k dědečkovi.
“Dědečku, dědečku, pověz mi prosím zase nový příběh.”
“A který bys Maruško chtěla slyšet tentokrát?”
“Mě by dědečku moc zajímal příběh o nás světluškách.”
Dědeček se zamyslel a povídá: “Dneska ti Maruško budu vyprávět příběh, jak si svatojánský brouček přál svítit jako hvězdičky.”
Maruška nastražila obě ouška a poslouchala.
Žil jeden svatojánský brouček, tedy tak říkaly praprasvětlušky světluškám, který měl rád světýlka. Každý den chodil na louku a díval se na noční oblohu na hvězdy. Líbilo se mu, jak krásně svítí a přál si, aby mohl také tak krásně svítit jako ony.
Jednoho teplého červnového večera, myslím, že to bylo zrovna na svatého Jana, uviděl na obloze blikat světýlka. Hvězdičky to ale nebyly, ty moc dobře znal. Vylezl si na nejvyšší rostlinku, kterou na louce uviděl a pozoroval, co se bude dít.
Za chvíli se rozsvítila celá obloha, světýlka poletovala tam a zpátky, měla různá barevná světýlka, žlutozelená, načervenalá a do modra. Světýlka různě blikala, nejdřív na jedné straně a pak na druhé straně, byly to hotové akrobatické kousky. Světýlka různě svítila a zhasínala jako baterka, vypadalo to, jako by se snad světýlka mezi sebou dorozumívala. Ale kdo jsou?
Uviděl jedno světýlko jak se k němu blížilo. Velkýma očima jej celou dobu pozoroval až bylo úplně u něho. Brouček?
“Kdo jsi?” Zeptal se broučka. Jsem Světluška. “Jsi tak krásná, také bych chtěl tak krásně svítit jako ty.”
Světluška se na něho usmála a řekla mu: “Vždyť ty jsi ale také světluška a umíš svítit stejně jako my.”
“Opravdu? Ale jakto, že dokážeme svítit? Žádnou lucerničku u tebe nevidím.”
“Koukej.” A světlušce se rozsvítil zadeček. “Dokážeme svítit díky bioluminiscenci, bio co?”
“Je to díky energii, kterou využíváme na tvoření světla, ale žádné teplo přitom neděláme, tak aspoň nemusíme mít strach, že nás to bude pálit.”
“Však to zkus také.” Svatojánský brouček do toho dal tu největší energii, kterou v sobě našel.
“Dívej, svítíš.”
“Jee opravdu a mohu svítit a zhasínat světýlko jak potřebuji.”
Světluška vzala svatojánského broučka za ruku a vyletěla s ním k obloze za ostatníma světluškama. Svatojánskému broučkovi se tak splnil jeho sen.
“Jee dědečku to byl krásný příběh.” Řekla Maruška. Dala dědečkovi pusu a zamávala. Tak zase zítra a utíkala domů.
