V jedné malinkaté vesničce uprostřed hor bydlela Anička se svou maminkou a babičkou. Měly doma spoustu zvířátek. Kravičky, kozičky, slepičky, kohoutka, husičky, kačenky, koníky, pejska a kočičku. Anička mamince a babičce se zvířátky pomáhala. Kozičkám nosila čerstvou vodičku, kravičkám seno, slepičkám zase zrníčka a ty jí na oplátku snesly vajíčka a s pejskem a kočičkou si vždycky hrála.
Chodila do malé školky, kde bylo jen 5 dětí. Paní učitelka s dětmi chodila do lesa, kde jim ukazovala rostlinky, borůvky, maliny a jahůdky jak rostou, šišky na stromech, houby a vyprávěla jim různé přiběhy z hor. O lesních skřítcích, o víle studánce i o paní zimě. Pohádku o paní zimě měly děti nejraději.
Nad mráčky, vysoko na obloze měla domeček paní zima, a aby jí tam nebylo smutno, bydlela s ní i kočička vločka a jiná zvířátka. Vedle domečku měla zahrádku, ve které měla záhonky. Každý rok do každého řádku vložila semínko a to pak rostlo. Podle toho, jak se střídalo roční období. Na jaře ze semínka vyrostly sněženky a bledule. V létě ze semínka vyrostly jahůdky a na podzim ze semínka vyrostly brambory. A v zimě půda spinkala, a čerpala energii zase na jaro. Proto paní zima měla nachystané v komůrce peřiny, a když byl čas, vytáhla je, začala třepat až z nich začaly padat vločky.
Jeden rok však zapomněla paní zima zasít semínka, a když přišla na záhonky, viděla, že jsou prázdné. “Aha, to už je tady asi zima,” pomyslela si, rychle to léto uteklo. Běžela do komůrky pro peřiny a začala je pořádně třepat, aby na zemi byl sníh. Jenže to vlastně celé popletla.
Protože na zemi bylo zrovna léto. Sluníčko bylo vysoko nad horami, všechno kvetlo a vonělo a Anička s maminkou a babičkou byly zrovna na ranním nákupu. Každý den totiž společně chodily pro čerstvý chleba a rohlíčky, když z ničeho nic z nebe spadla vločka, a pak druhá a třetí a čtvrtá až se úplně rozsněžilo a za chvilku z toho byla hotová vánice. Ale jakto? Vždyť přece bylo léto. A tak Anička s maminkou a babičkou utíkaly domů, aby si zatopily v krbu a ze skříně vytáhly čepici, šálu, rukavice a teplou bundu.
Za chvíli se sešla venku celá vesnice a všichni přemýšleli, jakto, že uprostřed léta začalo sněžit. Ale nikoho nic nenapadlo. Vypadá to, že to paní zima celé popletla.
Letos bude asi dlouhá zima, bavili se mezi sebou sousedi. Bude potřeba naštípat hodně dříví a schovat seno pro zvířátka. Všichni se připravovali na dlouhou zimu.
Mezitím paní zima zasela semínka, aby z nich mohly růst na jaře bledule a sněženky.
Když se blížila pomalu zima a začal předvánoční čas, všichni se těšili, že vytáhnou sáňky, budou stavět sněhuláky a klouzat se na zamrzlém rybníce. Jenže semínka paní zimy začaly růst a vyrostly z nich sněženky a bledule. Je tady jaro, pomyslela si paní zima a přestala peřinky třepat a na zemi místo toho, aby byla zima, začalo jaro. Všechno kvetlo a vonělo, travička se zazelenala a ze země vykoukly sněženky a bledule.
Sníh se během chviličky rozpustil. Ve školce Anička s dětmi a paní učitelkou přemýšleli, jak to vymyslet, aby paní zima věděla, že na zemi je zrovna zima a ne jaro. Když v tom, Aničku něco napadlo. “Paní učitelko, mám nápad,” řekla s radostí Anička. Vždyť budou za chvíli Vánoce. Co kdybychom celou vesnici nazdobili tak jako každý rok na Vánoce, třeba to paní zima z výšky uvidí. “To je krásný nápad,” řekla paní učitelka a pohladila Aničku po vláskách. “Ale budeme potřebovat pomoc,” řekla paní učitelka.
Všichni vyběhli ven, pro maminky, tatínky, babičky, dědečky i pro sousedy. Sešla se celá vesnice a každý si vzal na starost něco jiného. Někdo skočil pro světýlka, jiní zase donesli z domu krásné skleněné baňky. Maminky a babičky napekly cukroví a vánočku. Děti pak pomohly nazdobit stromeček na návsi. A když měli všechno nachystané, ještě se ozvalo: “A jak vytvoříme sníh?” Zeptala se jedna holčička.
“Mám nápad,” řekla jedna maminka, kterou pokaždé něco napadlo. Z domu donesla papír a nůžky. Papír několikrát poskládala a nůžkami pak vystříhala různé tvary, a když papír rozložila, byla to krásná papírová vločka. Všichni si sedli do kruhu, vzali si papír a nůžky a začali vystříhávat vločky. Byla to zábava, všichni si vykládali různé příběhy i tradice. A když vločky byly hotové, všechny je rozvěsily na okolní stromy, nalepili do oken, a pověsili na ozdobený stromeček.
Večer se sešla znovu celá vesnice. Světýlka se rozzářila, stoupli si všichni kolem vánočního stromu na návsi, začali zpívat koledy, ochutnávali cukroví a vánočky, které napekly babičky a maminky.
Ta vůně cukroví a vánočky byla tak slaďoučká a voňavá, že stoupala výš a výš, až přelétla přes mraky a donesla se do pokoje paní zimy, která zrovna spinkala.
Ta vůně ji ale probudila. Co tady tak krásně voní? Pomyslela si. Co mi to jen připomíná, voní to jako cukroví a vánočka. A slyším nějaký zpěv, zní to jako koledy. Ale to není možné, přece je teď na zemi jaro.
Vstala z postele a šla se podívat do svého kouzelného zrcadla, který paní zimě pokaždý ukázalo vše, co potřebovala vidět.
Zrcadlo, prosím, ukaž mi zemi,
jaro by tam teď mělo být,
rostlinky, tráva, sněženky a bledule by ze země měli vyklíčit.
A v zrcadle se najednou objevila země. Paní zima koukala, viděla nazdobený stromeček, všichni u něj stáli a drželi se za ruce, zpívali koledy a měli na stromech přidělané vločky z papíru.
To není možné, mělo by tam teď být přece jaro, a přemýšlela a přemýšlela. Vždyť já jsem zapomněla včas dát semínka do země. Celé jsem to popletla.
Rychle běžela do komůrky pro peřiny a začala je třepat, i malinkatý polštářek, který tam našla. Za chvilku se z peřiny začaly sypat vločky, bylo jich víc a víc, létaly z nebe jako malé hvězdičky a dopadly na zem. Vidíte? Zavolala Anička, sněží, paní zima nás viděla.
Všichni vyskočili radostí. Za chvilku bylo totiž tolik sněhu, že všichni vytáhli sáňky a začali stavět sněhuláka. Maminky donesly teplý čaj s medem. Všichni se radovali, teď je zima taková, jak má být. A protože byly druhý den Vánoce, všichni se mezi sebou objali a popřáli hezký vánoční čas.
A paní zima? Aby nezapomněla příště včas dát semínka do země, udělala si malé srdíčko do svého kouzelného kalendáře.
