V jednom lesním včelím království to pěkně bzučelo. Sluníčko se už vyšplhalo na oblohu a stromy svými paprsky zahřálo tak, že začaly kvést. To byl signál pro včelky, že je čas vyletět ze svého království a vydat se pro dobroty.
Včelky měly takovou tradici. Každý rok pořádaly soutěž o nejlepšího sběrače sladkého nektaru. V úle měly obrovskou tabuli z plástů a za každý donesený košíček královna udělala do plástu tečku. Každá včelka měla svůj plást. Na konci léta se tečky spočítaly a ta včelka, která měla nejvíce teček, soutěž vyhrála a dostala sladkou odměnu.
V království bydlela včelička Magdička, která každý rok soutěž vyhrála. I letos chtěla soutěž vyhrát. A proto, když ucítila vůni kytiček, hned vzala ten největší košíček, který v úle našla a vydala se pro dobroty. Nikdy se však s nikým nechtěla podělit o místo, kde najít ten nejsladší nektar a pyl.
Ostatní včelky totiž pokaždé, když objevily nové místo se o něj podělily s ostatními včelkami. Vyletěly vzhůru do oblak, a samou radostí začaly tancovat. To byl signál pro ostatní včelky, že je objevené nové místo plné dobrot.
Jednoho dne se včelička Magdička šla podívat k tabuli a uviděla, že ji dohání ve sbírání dobrot jiná včelka. To se Magdičce nelíbilo a rozhodla se, že se vydá objevit nové místo plné dobrot, protože v lese už pomalu začaly odkvétat stromy a objevovaly se na nich plody.
O jejím plánu nikomu neřekla, vzala košíček a letěla objevit nové místo. Včelky většinou sbíraly nektar a pyl pouze v lese a za hranice království se nikdo neodvážil. Magdička však chtěla soutěž vyhrát a i když se chvíli rozmýšlela, nakonec vyletěla z lesa pryč.
Chvíli se dívala po okolí a najednou ucítila sladkou vůni, ta vůně byla tak omamná, že se za ní hned vydala. “Ale co to tady tak krásně voní,” pomyslela si. A uviděla před sebou obrovskou kytičkou louku, která byla ze všech stran obklopená ovocnými stromy, meruňkami. Magdička samou radostí vylétla vzhůru k oblakům a začala tancovat. Ale nikdo jiný ji vlastně neviděl, protože tam byla úplně sama. To jí ale vůbec v tu chvíli nevadilo.
Začala sbírat sladký nektar, nejdřív si zalétla na sedmikrásku a začala sbírat šťávu do košíčku. Jenže ta vůně byla tak silná, že ji nakonec ochutnala, “mňam”, to je ale dobrota. Nechala tam košíček ležet a letěla k další kytičce a zase ochutnala, všechny byly tak sladké, že si jimi nakonec pěkně naplnila bříško. Za chvíli byla velmi unavená, a rozhodla se, že si na chvilku odpočne. Lehla si pod pempelišku, zavřela oči a usnula.
“Neviděli jste někdo Magdičku?” Zeptala se jedna včelka, která zrovna zametala a čistila úl. “Nee neviděla jsem ji, už od rána, asi se ještě nevrátila ze sběru nektaru,” řekla druhá včelka. “Chvíli ještě počkáme a pokud se nevrátí, půjdeme ji hledat.”
Blížil se pomalu večer a Magdička se stále nevracela. A v království začal být poplach. “Kde jen může být?”
“Rozdělíme se do skupin, vezmeme si sebou lucerničky a půjdeme ji hledat.”
První skupina se vydá na sever od království, druhá skupina se vydá na jih, třetí na východ a čtvrtá na západ. Tak ji určitě najdeme. Jenže včelky hledaly pouze v lesním království a nikoho nenapadlo se porozhlédnout i za hranice království.
Mezitím se Magdička probudila a nad hlavou už neviděla sluníčko, ale měsíček a hvězdičky. “Asi bych se měla vrátit domů.” Někde jsem nechala ležet košíček. Ale kde jen může být? A vydala se ho hledat. Tady není, a tady také ne. Dívala se pod lístečky, a když chtěla nakouknout do květinek, byly už dávno zavité a spinkaly.
“Košíček jsem nenašla, tak raději poletím domů,” pomyslela si. “Ale odkud jsem vlastně přiletěla?” Tahle strana to nebyla a tady ten strom si nepamatuji. Zkusím cestu mezi kapradím. To by mohla být ta správná cesta.
Proletěla kapradím a dostala se na místo, kde byly všude jen z písku vytvořené kopečky. Najednou uslyšela “bzzzz, bzzzzz”. “Jsem doma”, pomyslela. A vletěla do jednoho kopečku. Ráno, když se probudila, to tu vůbec nepoznávala. Všude byly tunýlky, které vedle hluboko do země. Vydala se jedním tunýlkem a po cestě potkala včelku.
“Kdopak jsi?” Tebe neznám. “Jsem včelička Magdička a ztratila jsem se.
“tak pojď se mnou, něco vymyslíme.”
Magdička šla s včelkou nejdřív jedním tunýlkem, potom dalším tunýlkem. Po cestě potkávaly spoustu jiných včelek. Až nakonec přišly do velkého včelího království. Královna se ptala Magdičky, z jakého království přiletěla a jakto, že se vlastně ztratila?
Magdička vyprávěla celý příběh. Jak vyletěla z lesního království, protože chtěla vyhrát sladkou odměnu. Našla louku plnou květinek a ovocných stromů, ale pak, že usla, byl večer a nemohla najít cestu domů. Najednou si uvědomila, že vlastně o té její výpravě nikomu neřekla a určitě nikdo neví, kde teď je a mají o ni v království velkou starost.
Pomůžeme ti najít cestu domů. Magdička se zaradovala. Všechny včelky vyletěly ven z království směrem k obloze. Rozdělíme se do skupin, každá skupina se vydá jiným směrem a kdo první uvidí lesní včelí království, dá o tom vědět znamením.
Jelikož včelky mezi sebou uměly tajně komunikovat, zanedlouho byla na obloze vidět skupina, která na znamení nalezeného království radostí tancovala.
Všechny včelky se slétly dohromady. A v úle našly unavené včelky, které odpočívaly. Ale co se tady stalo? Ptala se Magdička.
Vydaly jsem se tě najít, ale nepodařilo se nám to. Teď jsme moc unavené a nemáme dostatek energie na sbírání dobrot, abychom si udělaly zásobu, než bude zima. Magdička byla smutná, už nechtěla vyhrát závod, ale chtěla pomoci.
“Něco mě napadlo.” Poprosila ještě jednou včelky z jiného království o pomoc. Všechny včelky vzaly sebou košíčky a letěly na louku, kterou Magdička objevila.
Posbíraly slaďoučký nektar a letěly s ním do lesního království. Včelky z nektaru vyrobily med.
Magdička udělala velkou hostinu pro všechny včelky. Všem moc poděkovala za pomoc a omluvila se včelkám z včelího lesního království. “Od teď už se s vámi budu dělit o všechna objevená květinková místa."
Nakonec byla sranda, včelky si povídaly různé příběhy. Do bříška si dávaly med, “mňam,” ale ten byl slaďoučký. Magdička a včelky se rozloučily s ostatními včelkami z jiného království, na cestu jim daly do košíčku med na zimu.
Lesní včelí království zbytek medu schovalo na zimu do plástové komůrky, a aby jim vydržel co nejdéle voňavý a slaďoučký, zakryly ho peřinkou z propolisu.
Před zimou ještě opravily včelí lesní království, aby jim tam nefoukal větřík. A s příchodem prvních mrazíků se v království všechny včelky k sobě schoulily do jedné velké kuličky, bylo jim teplo, příjemně, odpočívaly a sbíraly novou energii zase na jaro.