Malý vlček Janeček bydlel se svou maminkou, sestričkami a bratříčky v domečku nedaleko potůčků a lesních jezírek. Janeček každý den se svými sourozenci chodil do lesa, kde si hráli na schovku, na honěnou, počítali kamínky, plavali v lesní tůňce, to se jim moc líbilo, nebo vymýšleli různé jiné hry, které je zrovna napadly. Nikdy nebyla nuda. Každý den svítilo sluníčko na obloze, nebyl vidět ani jeden mráček, protože zrovna všechny mráčky spinkaly, a tak si všichni mohli užívat her venku.
Jeden den se však na obloze začaly objevovat malé mráčky, bylo jich víc a víc až nakonec nebylo vidět sluníčko. Z oblohy začaly padat kapky. Nejdřív jedna kapka, pak dvě, tři, čtyři, pět, až se úplně rozpršelo. Pršelo několik dní v kuse a Janeček se sourozenci si nemohli hrát venku. Zkoušeli vymýšlet hry v domečku, ale nebylo to ono.
"Mamiii, my bychom chtěli jít ven si hrát," zavolal Janeček na maminku. My se doma nudíme, venku stále prší a sluníčko ne a ne jít zpátky na oblohu.
Maminka Janečkovi a sourozencům dala gumáčky, pláštěnky a poslala je na chvilku hrát si ven.
Měli z toho velkou radost a hned začali vymýšlet, jakou hru si zahrají jako první. "Podívejte, tůňka je plná vody, mohli bychom házet žabky z kamínků a kdo vyhraje, může vymyslet další hru."
To se všem moc líbilo a začali hrát. Pokaždé vyhrál někdo jiný, a tak se střídali ve vymýšlení nových a nových her. Poslední hra byla ve vodě, sundali si gumáčky a pláštěnky a skočili do vody. Kdo uplave první támhle k tomu kamínku, vyhrává.
Jenže ve vodě se jim tak zalíbilo, že tam strávili zbytek času až do úplné tmy.
“Vidíte támhle ten kopec? Dneska je úplněk, pojďme si ještě zazpívat.”
A v tom jak Janeček začal zpívat, najednou se ozvalo, “ha, ha, ehe, ehe”.
“Co se ti stalo?” Zeptali se bráškové a sestřičky. “Nemůžu zpívat, nějak to nejde.”
Maminka stála ve dveřích a vyhlížela Janečka a jeho sourozence. "Kdepak jste byli?" Zeptala se jich. A tak všichni vyprávěli, jak si hráli venku, jen Janeček neříkal nic. "Mami, představ si, že Janečkovi někam utekly hlasivky, řekl jeden z brášků."
“A nemůže je chytnout zase zpátky. Co budeme dělat?” Zeptala se jedna sestřička.
Maminka přemýšlela, kdo by jim mohl pomoc. “Sova,” ta je přece moudrá a všechno ví, určitě nám pomůže. Vzala Janečka a šla s ním za sovou. Ta si zrovna sušila doma na provázku bylinky.
“Ťuk, ťuk” je někdo doma? Zaklepala maminka na strom, kde bydlela sova.
"Huuu, huuu".
“Copak se stalo?” Zeptala se, když viděla Janečka s maminkou. “Někam Janečkovi utekly hlasivky a nechtějí se vrátit zpátky.” Tak se na to podíváme. Vzala si velké brýle. Prohlédla si Janečka, vzala si velkou knížku, ve které měla popsané všechny různé bylinky podle abecedy. A,b,c, divizna.
“Ale kde ji najít?” Ptala se maminka sovy. Roste v lese, když ji půjdete sbírat za tmy a při úplňku bude mít v sobě magické kouzlo a Janečkovi se brzy hlasivky vrátí zase zpátky.
“Děkujeme,” poděkovala maminka.
Vrátili se zpátky. Maminka Janečka uložila do postýlky, zakryla ho peřinkou, dala mu pusu a vydala se do lesa na bylinky. Už byla noc, měsíček svítil na obloze s hvězdičkami. Maminka se dívala, kde by divizna mohla růst. Támhle roste kapradí a támhle zase jiné bylinky. Už ji vidím, byla schovaná za pařezem. Natrhala diviznu do košíčku a vydala se zpátky domů.
Diviznu svázala travičkou a pověsila do komůrky, aby mohla hezky uschnout.
“Ještě by to chtělo něco sladkého, aby čaj lépe chutnal”, pomyslela si maminka.
“Čím by se tak dal osladit čajík.” No přece medem mamíí,” špitl jeden z brášků.
Maminka vzala košíček a vydala se ještě za včelkami pro sladký med.
“Ťuk, ťuk”, na lesní úl. “Je někdo doma?” Zeptala se maminka.
“Bzzzzz, bzzzz”, vyletěla jedna včelka z úlu. “Copak bys potřebovala?” Zeptala se včelka maminky.
“Prosím o trochu medu, do čajíku.”
“Chvilku tu vydrž”, zabzučela včelka a zmizela někde v úle. Za chvilku se vrátila zpět a měla plný košíček medu.
“Moc děkuji”, řekla maminka a vrátila se zpátky domů.
Doma maminka Janečkovi uvařila teplý čaj z divizny a osladila ho medem.
Za několik dní bylo vidět, že se Janečkovi ulevilo a cítil se mnohem lépe. Jenže když zkoušel zpívat, stále to nebylo ono. Co teď?
Když šli všichni na procházku do lesa, aby nasbírali borůvky a maliny, uviděli na stromě pověšenou ceduli na které bylo napsáno:
Pojď si s námi zazpívat, s radostí se smát,
i když zrovna tvůj hlásek trochu chraptí, nevadí,
u nás se to vždycky zpraví.
Lesní kapela ve které najdeš všechna zvířátka.
“Maminko, chtěl být jít do lesní kapely, řekl s radostí Janeček.” Maminka se na něho usmála a Janečka do ní přihlásila.
Když přišli první den, viděli, že je v kapele opravdu velká legrace, byla tam snad všechna různá zvířátka z lesa. Jezevec, žabky, myšky, Jelínek, datel.
Každé zvířátko, hrálo na různé lesní nástroje, třeba datel ťukal do rytmu písničky na strom, žabky se nafukovaly tak, že to znělo jako bublinky. A myšky brnkaly na stéblo trávy jako na kytaru.
Janeček neváhal, vzal kamínky, se kterými ťukal o sebe a zkoušel zpívat.
I když to ze začátku moc nešlo, za pár dní byly vidět pokroky.
Janečkovi se v kapele líbilo tak moc, že do ní rád chodil skoro každý den a nejen, že se mu hlas zlepšil natolik, že ho měl silnější daleko více než předtím, ale také si tam našel spoustu nových přátel.
