V jednom lesíku žil zajíček Mareček se svým tatínkem. Měli pelíšek u jednoho vysokého stromu, schovaný pod kořeny, aby byli v bezpečí. Každý den spolu chodili pro dobroty. Jednou si přinesli bylinky, po druhé zase přinesli domů různé výhonky traviček a sem tam se našly i výhonky obilí a na pole chodili zase pro řepu a mrkvičku, tu měli moc rádi. Aby nezabloudili, měli v lese vyšlapané cestičky, po kterých se vždycky vraceli.
Jednou po dešti Mareček pomáhal tatínkovi čistit cestičky, na kterých byly promáčené rostlinky, aby se jim na kožíšek nedostala voda, to zajíčci rádi nemají.
Když v tom, Mareček zvedl hlavu a nad sebou uviděl na stromě přidělaný plakát, na kterém bylo velkým písmem napsáno “ZÁVODY PRO VŠECHNA ZVÍŘÁTKA.” “Jé tatínku, mohl bych se taky zúčastnit závodů? Prosím, prosím.” Tatínek se na Marečka usmál. "To víš, že můžeš.” Mareček se zaradoval.
Hned druhý den vyběhl z pelíšku ven. Sluníčko ještě spinkalo na obloze a začal s přípravou. Protáhl si tlapky, udělal ze pár dřepů, kliků a vyběhl. Oblíbil si jednu trasu, která začínala u jejich domečku, vedla přes pole, louku, potůček, okraj jednoho smrkového lesa a končila u nich doma. Mareček každý den trénoval a tatínek se na něho chodil dívat a podporovat ho. Když už byl unavený a potřeboval si na chvilku odpočinout, udělal si na svém tréninkovém kole hned několik odpočinkových míst. Měl v zemi udělané takové odpočívadlo a bylo samozřejmě schované na místě, aby ho nikdo jiný neviděl.
Takto Mareček trénoval několik týdnů. Nezapomněl ani na zápis na závody, aby se jich mohl účastnit. Mareček počítal každý den, kdy se blížily závody. Dělal si čárky na lísteček. Nejdříve to bylo deset dní, pak devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva a jedna. Dne, kdy Mareček udělá poslední čárku na lísteček, se už nemohl dočkat. Celou noc skoro ani nespinkal, jak se těšil na závody. Ráno, když sluníčko vykouklo na oblohu a rozehnalo poslední mráčky a obloha byla modrá jako studánka, Mareček zavolal na tatínka: "tatínku, tatínku vstávej, dneska je ten velký den.” Mareček vyskočil z postýlky a šel si ještě protáhnout tlapky. Po snídani se s tatínkem vydali na cestu.
Závody se konaly na velké louce. Bylo zrovna léto, kytičky byly rozkvetlé do různých barev a odstínů od bílé, světle růžové po žlutou až červenou. Bylo všude veselo, na obloze poletovaly včelky, sbíraly zrovna sladký nektar na med. Barevní motýli spolu tancovali na kytičkách a beruška, hlemýžď a housenka se rozhodli, že se půjdou podívat na závody a povzbuzovat závodníky.
Jako rozhodčí byl vybrán méďa. Byl velký, měl přehled a také respekt před ostatními zvířátky. Za porotu byla vybrána sova. Byla spravedlivá a moudrá.
Když se dostavila všechna zvířátka, méďa je svolal na startovní čáru.
Sova je přivítala a každé zvířátko představila:
"jako první účastník závodů je:”
Liška. Je to mistryně v běhu na krátkou vzdálenost. Má štíhlou postavu, dlouhá špičatá ouška, rezavý kožíšek a huňatý ocásek. Naše závodnice pochází z hustého lesíku.
"jako druhý účastník závodů je:”
Jelen. Je to mistr v lesním slalomu. Má vypracovanou postavu, dlouhé nohy a na hlavě obrovské parohy. Náš druhý závodník pochází z listnatého lesíku.
"jako třetí účastník závodů je:”
Veverka. Je to mistryně ve skoku do výšky. Má drobnou postavu, kaštanově hnědý kožíšek a huňatý ocásek, který jí pomáhá při doskoku jako brzdící kormidlo. Naše závodnice pochází z jehličnatého lesíku.
"jako čtvrtý účastník závodů je:”
Divočák. Je to mistr v těžké váze. Má silné svalnaté tělo, šedohnědou barvu, štětiny jako štít a má velké špičáky. Náš závodník pochází ze smíšeného lesíku.
"jako pátý účastník závodů je:“
Jezevec. Je to mistr ve vytrvalostním běhu. Má dlouhou postavu s kratšíma nožkama. Barvu kožíšku má černo bílou. Náš závodník pochází z hor.
"a jako poslední účastník závodů je:”
Zajíc. Má hnědošedý kožíšek, tmavé uši, bílé bříško, dlouhé zadní nožky. Náš závodník pochází z místního lesíku.
Když sova představila všechna zvířátka, méďa zavolal: "připravte se”
Tři, dva, jedna a …….. START.
Všechna zvířátka vyběhla. Chvilku vedl jelen a chvilku zase divočák. Když měli za sebou první kolo, čekaly na zvířátka dobroty, aby mohly zase nabrat síly.
A tak liška měla nachystané švestky, borůvky a šípky. Jelen zase trávu, kúru a výhonky. Veverka semínka ze šišek, bukvice a žaludy. Divočák ořechy, bobule a kořeny. Jezevec lesní ovoce, rostlinky a jetel a zajíček Mareček řepu, bylinky a výhonky obilí.
Byly to velmi napínavé závody, vůbec nebylo jisté, kdo vyhraje. Jelen využil svého kličkování v lese, a ladně přeskočil všechny pařezy a větve. Liška na to šla zase chytře, našla si nejkratší cestu, aby se vyhla kořenům a pařezům. Veverka využila svých schopností ve skoku vysokém a přeskočila všechny keře borůvčí a malin. Divočák si zase prohrnoval vše, co mu přišlo do cesty. Jezevec si vyhrabal cestičky a stezky, aby se mu lépe běželo, jelikož je menší postavy.
A Mareček? Tak ten asi všechny překvapil. Mistrovsky kličkoval mezi stromy, přeskočil vše, od pařezů, přes keře, i spadený strom. Běžel jako vítr, velmi rychle.
Už se blížila konečná čára. Ještě se předháněla liška s jelenem a Marečkem.
Vítěz. "Ozvalo se”
Vyhrál Mareček.
Tatínek dal Marečkovi velkou pusu a ostatní zvířátka mu přišla pogratulovat.
Mareček měl z toho velkou radost. "Tatínku, mám radost, že jsem vyhrál, ale ostatní zvířátka jsou smutná, přál bych si, aby i oni dostaly medaili.”
Když to uslyšela sova, něco ji napadlo. Jelikož byla moudrá, na každou medaili napsala symboliku zvířátka.
Mareček měl na medaili napsané LASKAVOST.
Liška CHYTROST.
Jelen VZNEŠENOST.
Veverka OCHRÁNKYNĚ LESŮ.
Divočák ODVAHA.
Jezevec DŮVĚRA.
Každé zvířátko si tak ze závodů odneslo medaili.
Mareček se s tatínkem vrátili domů a Mareček si medaili vystavil nad postýlku.
Tatínek ještě pohladil Marečka po ouškách a řekl: "mám z tebe velkou radost a jsem na tebe hrdý."
